Flakotaso

Málo se tam tančí a zpívá, Mádl nepochopil cestu k významnějším cenám, každý rádobymuzikál je dnes považován za veledílo. Možná by stačilo dalších 10 let práce na scénáři a tréninku v tělocvičně se zrcadlem. Tohle není muzikál, ale pouze pásmo videoklipů, trochu vedle, ale zato snadnější cesta k levnému dojetí. Ale i tak zlatý Renč, pátá, Norisová, Nosek a Révai, než tahle sestava důležitě se tvářících tupých hlav s nalepenými kníry, nahoněnými parukami a tlustými obroučkami brýlí, které dělají z 60. let, největšího rozkvětu kultury a kreativity, jaký tahle provinční země pod státním dohledem kdy zažila a zažije, brutální diktaturu. Ani si nechci představit, jaká dělá například Vladimír Bor v hrobě salta.

Geniální úvodní pětiminutové pšeničné porno je nejlepším budíkem všech dob: používejte to a nikdy nezaspíte do práce, Dunajevského těžkotonážní obilný kvapík probudí i polomrtvého. Na každém zrnu záleží a bouřka se blíží! Snad nechcete skončit na druhém místě?! Následné zápletky okolo hledání Daši Šelesť nebo nadbíhání Galině Jermolajevně už bohužel nejsou tak zajímavé, zvláště když výběr samic je nepřeberný, ale sovcolor barvy krásně září kontinuálně a mizanscéna prýští paprikami, melouny, koňskými povozy, pěstěnými kníry a úsměvy děvoček, takže k usledování to i přes klesající úroveň hudby rozhodně je.

Jistě, ženy se mohou vyrovnat mužům v mnoha věcech, i v bezostyšném hochštaplerství. Na zdánlivě vyčerpaném půdorysu cesty vesnice->město vykvetla luxusní antimoralita o lesbickém ženském Burešovi Adele Spitzederové, jejíž jméno se špičatí stejně jako její morálka se zvyšujícím se počtem nastřádaných papírků na švýcarských kontech a již prostý lid miluje za to, že jej s širokým úsměvem dobrodince a nevyčerpatelným drajvem obelhává a odírá jako dobytek. Kolosální herecký výkon pro mne dosud neznámé (Big Bena jsem v dětství vždy přepínal okamžitě po začátku znělky), do role dokonale padnoucí Ruth Drexel výborně doplňuje Peter Kern a další nejen fassbinderovští herci v menších úlohách, překvapující je však i šťavnatá práce s do detailů promyšlenou mizanscénou, rytmizací scén a důrazy, která bez problému dorovnává i pravé Fassbindery. Výtečný skladatel Raben očividně už za tři roky spolupráce zvládl z aury Mistra nasát dostatek režijního umu na vytvoření díla, které po padesáti letech obstojí jako nezpochybnitelná, neopsaná kvalita, vypovídající mnohé jak o lidech roku 1873, tak i 2025. „Broads just want men. And men can do with the broads whatever they want. - Yes. It makes me puke."

Jiří Kajínek a otčenáš (bohužel ne Brodský) v hlavní roli.

Proč se přestalo používat jedno z nejlepších, nejstylovějších a nejzvukomalebnějších anglických přídavných jmen SWELL? Zde zazní z úst různých postav za 102 minut přibližně dvacetkrát. „I suppose you´ve been seeing her. - Of course I´ve been seeing her. What of it? She´s a swell... - Friend, I´ve heard that before."

Nemůžu si pomoct, ale eintopf kombinace televizních, digitálních a filmových záběrů, prolínaček, nočního města, volného tempa, sebereflexe filmařského světa, odvázaného širokoústého Modina, ponořeného Whitakera a jemné kytary s úsměvem Binoche na závěr, se mi před očima spojil v čistou ferrarovskou polevu, kterou mě baví sledovat téct po skle. Pár k tématu vyřčených myšlenek a názorů je tam trochu navíc, ale ani to příliš nevadí, protože je rejža v takové stopáži stejně nemá zájem rozvíjet a fungují spíše jako stínící křoviny. Ber nebo nech v jeskyni, ale věz, že kámen je polystyrenový a nohy jsou z masa.

Hořící Irina Petrescu. Ciulei zvládá režírovat, třísnit okolí svým charismatem v hlavní roli a ještě jako kapitán Strejan vlastnoručně kličkovat lodí narvanou municí po zaminovaném Dunaji s osmnáctiletou novomanželkou i případným nápadníkem neřkuli dvojitým až trojitým agentem po boku, inu, kdo umí, ten umí. Nejde sice o takový smyslově-audiovizuální náklad jako v případě Eruptie, ale v podobném soustředění kvality se ani u divácky vděčnějšího tématu nelze dočkat ničeho menšího, než sebejistě zkonstruovaného, prudkým i mírným proudem taženého říčního thrilleru se slušnou náloží lehkých podhledů, kontrastních průhledů skrz příčky, ráhna, nosníky a pogumované plachty a detailů tváří, které status quo nepotřebují a ani nechtějí zprostředkovávat; dávají ho pocítit v ideální podobě situací, kdy se zároveň všechno sere i daří, drhne i klouže - takže vlastně evropský Hollywood v plné síle. Dokonce i pro kapitána se stane smrtelnou postelí vlastní stroj, stihne při vědomí téměř dokouřit poslední cikáro a ještě i krásnými slovy předá svému druhu štafetový kolík k blyštivé dráze jménem Ana Strejan. Zda byla předávka úspěšná se však naštěstí už nikdo nedozví, co má být nedořečeno, zůstává otevřeno: Lazar Vrabie může ve zhuštěném závěru hrdě sbírat plody svého vojenského snažení jako Gary Cooper na konci Četaře Yorka, ale žádná poslední-poslední scéna s rukou v rukávu už nenásleduje. „Poslyš Tomo, chci ti dát radu. Ana...je dobré děvče."

Opět se potvrzuje, že stavět historii poválečného filmu východního bloku jenom na nových vlnách a ozvucích neorealismu a nad padesátými léty jinak zavírat oči a odsuzovat je pouze jako období propagandistické tvorby bez hodnoty a nestojící za pozornost, není jenom velká chyba, ale spíše hloupé ignorantství (kterého se bohužel dopouští i "odborníci" s tunou publikací na kontě, kteří přes svůj prvoplánový antikomunismus nejsou schopni ocenit ani třeba Vávru, Kršku nebo Brynycha natož aby znali Ciuleie, viz například vyjádření v dokumentu 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna). Naopak, mnohá z těchto děl především druhé poloviny 50. let jsou dnes v některých ohledech možná ještě víc sexy než některé zprofanované kanonické klasiky z šedesátek. A mám tím na mysli právě poddruh podobně barokně vystavěných a nasnímaných filmů, jako je tenhle Ciuleiův těžkotonážně olejnatý a eruptivně obrazotvorný debut, oplývající neuvěřitelně vedenou kamerou, promakaně náznakovými vztahy postav bez zbytečných klišé a bez citů přetavovaných ve slova a výtečně obsazenými herci. Obdivuhodná je i celková práce s krajinou, otevřenými a uzavřenými prostory nebo symbolismem velkých objektů i drobných rekvizit, využívaných jako navracející se a vyvíjející se motivy. Moc mě potěšil také krásný jazz rumunsko-maďarského hudebníka Jánose Kőrössyho (který už na začátku šedesátých let hrával i v Československu třeba s Karlem Velebným nebo Luďkem Hulanem) v dlouhé scéně v klubu, což mi opět rozeznívá otázku, jak to vlastně reálně fungovalo s onou bájnou blokací západní hudby, když nebyl problém ji tak extenzivně využít ani ve filmu o těžbě z roku 57. Jancy Körössy - That Old Devil Called Love

Tichá, velmi tichá Kobra 11 z varu reálného kapitalismu. Kdo si ujíždí na německých autech z 90. a nultých let, pozorným okem a uchem zachycené průmyslové městské architektuře a designu, suché a přesto vševypovídající a všeobjímající estetice bez čpícího colorgradingu a kamerového třesu, realistickém osvětlení a především na medově ladně sestříhaných scénách nebo minimalistickém herectví, bude hotový. Skvělý, padnoucí název filmu, jméno hlavní postavy Trojan, Caspar David Friedrich a množství dalších pečlivě vybraných významových i stylistických detailů Spálené zemi navíc dodávají koření, dejme tomu kurkumu a medvědí česnek. Nejlepší film roku výroby 2024, kterým si Arslan namazal celou druhou polovinu kariéry Michaela Manna na chleba.

Ne, kubánská bruneta Ana de Armas se svou tváří lolitky, výrazem naivního dítěte, ve kterém tvrdé zkušenosti herecké legendy hledáte marně a zvláštně sraženou bradou resp. celou dolní částí hlavy, opravdu nepřipomíná souměrný obličej Marylin Monroe čišící ryzí sexualitou ani vzdáleně. Ani nos nesedí. Nevěřil jsem jí Normu Jean jedinou sekundu. Jak má potom člověk brát vážně tvůrce, kteří si nedají práci ani s úplným základem a dovolí si takový miscast jenom kvůli popularitě vybrané, navíc nepříliš kvalitní herečky? Pro srovnání doporučuji italský politický snímek Zločin na Matteottim, kde vypadá naprostá většina herců i v menších rolích dnes už třeba i bezejmenných, zapomenutých politiků téměř 1:1 jako svůj předobraz a režisér Vancini klidně obsadil i mnohé své kolegy, aby byl přesný, žádný hvězdný obraz nebo menšinový původ k dobru ho nezajímal, protože umělecká vize a historická přesnost v 70. letech ještě něco znamenaly (zdaleka největší star power Franco Nero odehraje prvních pár minut a potom je jako Matteotti zavražděn, dokonce i na původním plakátu je zdůrazněno, koho Nero hraje, takže každý Ital hned věděl, že nejde do kina primárně na "Nera"). A to ve filmu, kde (snad až na Mussoliniho) vůbec nejde o kult estetiky tváře jako zde.