Sněženky a machři po 25 letech

Sněženky po těch letech neuvadly, ačkoli nikdy nebyly zcela svěží a voňavé. A že tu mají nezaslouženě podprůměrné hodnocení, zaokrouhlím svých 70% nahoru. Skluznice tedy nemají bez šrámů, ale jezdí jim to dobře i tak. Nejvíc jsem skřípal zuby nad Johnovým scénářem, který zarytě tlačí na nostalgickou strunu, (a dělá to neustálým připomínáním prvního dílu a jeho citovaním) obsahuje pětníkovou společenskou kritiku a co do motivů v něm převládá kvantita nad kvalitou. Naopak atmosféru a schopnost nakazit diváka melancholií Taušově filmu nikdo nesebere. Prsty v tom bude mít zvládnutá audiovize, obyčejnost a tedy i blízkost postav (najdete v nich určitě nejen jejich představitele, ale třeba i pár osob ze svého okolí) a asi i moje irracionální slabost pro Veroniku Freimanovou. Každopádně tu máme co dočinění s nejlepší českou (ne)komedií od Vratných lahví. Dřepkins. (17.06.2009)

Byl to průser nebo nebyl to průser? Nostalgická vzpomínka na dávno odváté sněhy. Člověka lidsky může zajímat, kam se jednotlivé postavy za čtvrtstoletí posunuly, ale tam jsme skončily. Dál se totiž nachází jen a jen tápání. Staré hlášky (je až k neuvěření co si tihle skoropadesátníci pamatují), které v novém hávu nefungují. Zase děsně cool nadávky (kurvapiča neboli ježkovy voči působí neuvěřitelně trapně). Některé naznačené dějové linie podivně vyřešeny. Pokud je něco jednoznačný klad, tak je to mládnutí Veroniky Freimanové. Je šukéznější než v prvním díle. Teď koukám, že to je prý žánr komedie. Ach tak, haha ... (22.11.2009)

Recyklace BEZ legrace. Lítostivý a sebelítostivý vejškrabek, který scenáristé násilím vycpali toporně pronášenými hláškami z prvního dílu, otravně zbytečnými postavami, z nichž Slověna je po Droběně z Popelky jednou z nejděsivějších figur českého filmu a čerstvým horským vzduchem se vznáší jakási všudypřítomná upocená a zatuchlá trapnost, v níž se divák nutně cítí trapně za zestárlé hrdiny a pokus o sebereflexi v rámci hospodského alkotlachání bolí jak čert. Klasické achillovky českého filmu zůstávají namožené. Trapné repliky, product placement použit jako pěst na oko, herci jsou až na neochvějného barda Brzobohatého a zajímavou divadelní patetičnost J.A. Duchoslava, který jako jediný "nedospěl" a nezpamprdovatěl unylí, lyžovací scény nenápadité-srovnání s juvenilním lyžákem navzdory technice nedopadá dobře. Několik wth scén jako intimní chvilka pod kopou dřeva, výchova dívek v Čechách a bulvární hyenismus v praxi dílo zkázy dodělá. Zapracování reálií do scénáře je asi nejsmutnější pokus- zejména v případě Suchánka, který z otloukánka vyrostl v prime-time komika a Jeníčkové, jejíž monolog vysloužilé herečky vyznívá až parodicky. Sněženky jsou cítit jako sraz pánů herců, kteří otrocky odříkávají své staré dialogy. Sraz filmových postav s oním nostalgickým feelingem "takoví jsme byli, čas už nevrátíme" se nekoná. Těch pár výborných songů od Waltera Krafta jakous-takous vzpomínkovou atmosféru nahazuje, ale hned po závěrečných titulcích jsem si uvědomila, že sequel se měl zaseknout ve fázi traileru. Na rozdíl od téhle prkenné srandy-kopec ve stylu kopírovat-vložit-zavlažit slzami a zamlžit nostalgií funguje. P.S. Konečně jsem docenila Snowboarďáky. P.P.S. Původní film vnímám jako hořkosladkou výpoveď, nikoli čistě jako humornou kultovku, jen tak pro pořádek. (15.12.2008)

Příjemné překvapení. Zatímco se očekává trapná stařecná řachtanda, je to docela obstojná, velice dobře a profesionálně natočená stařecná depka. Chytrý scénář si dělá legraci z postav a jejich představitelů (kdo ví, zda to Jeníčková vůbec pochopila), vlastně i sám ze sebe ("Neopakujeme se trochu?" "Oni si snad pamatujou každou větu, která tehdy padla!"). Ačkoliv je pár momentů zbytečně zabitých, pár postav dost nedůležitých (i když jedna má alespoň zajímavou sviňáckou pointu), byl jsem až nečekaně překvapený, jak je to zajímavý film. Není to legrace jako původní Sněženky. Je to spíš film o tom, že když je vám přes 40, váš život už je úplně jinde a můžete se snažit jak chcete vrátit se do mladých let, nebude to fungovat. Jak říkám, depka. (11.12.2008)

„Takhle se vožrat... A ještě k tomu u konkurence!“ Horkastá melodráma Sněženky a machři po 25 letech nadväzuje na Sněženky a machřov. Iste, to každá dvojka. Ale kým Terminátora 2 si vychutnajú (asi...?) aj diváci, ktorí nevideli jednotku, tu je to iné. Bavíme sa o voľnom pokračovaní snímky, ktorá nebola o akcii, ani o trikoch. Bola o postavách, vzťahoch, dialógoch. Dvojka sa odohráva 25 rokov po školskom zájazde, na ktorom sme s tínedžermi (a ich učiteľmi, napr. Radek Brzobohatý) zažili všetko, čo sa (vraj) zažíva, ak sa ďaleko od rodičov, v čarovnej a zasneženej chalúpke, obklopenej majestátnymi decembrovými horami, stretne partia dospievajúcich. Teda láska, zrada, priateľstvo, sex, vernosť i nevernosť. Dvojka vychádza zo zaujímavej otázky, čo sa stane, ak sa títo žiaci stretnú po desiatkach rokoch. Miestami je situácia bizarná (Brzobohatý vyzerá v roku 2008 úplne rovnako, ako v roku 1982) a napriek tomu, že snímka trvá takmer dve hodiny, pôsobí skratkovito/nedopovedane. Kým svojrázny Jan Antonín Duchoslav a (autobiografický?) Michal Suchánek sú super, detto ďalších pár kusov, ostatní iba bezmocne (a vari i bezradne) postávajú na scéne a snažia sa nepokaziť to. A tváriť, že v príbehu majú miesto. V skutočnosti im ho však kradne nová generácia (stíhačka Juliana Johanidesová, ex-feťák Jakub Prachař). Film zaujme slušnými hláškami („Co je to tady za idioti pokřivený?“), poetickou atmosférou a scenárom, ktorý nie je dokonalý, ale jeho zámer je krásny a to zobrať kultové postavy z originálu a nechať ich zostarnúť (spolu s fanúšikmi). Kým kedysi sme si ešte všetci mohli klamať, čo z nás vyrastie, po 25. rokoch je načase priznať si, že ľudia sa nemenia, na čo vyzerali ako mladí, to v dospelosti dotiahli do dokonalosti, stučneli, stratili sny a u väčšiny prepukla pokročilá depresia a hádzanie flinty do žita so sklonmi k podceňovaniu. Rocky Balboa stavil na podobnú kartu, ale, samozrejme, jemu to vyšlo oveľa lepšie. (04.01.2010)