Karamazovi

Při sledování filmu jsem nejednou přemýšlel nad tím, viděl-li jsem někdy lepší český snímek. Došel jsem k názoru, že za posledních pět let nikoliv. Líbilo se mi jednoduše všechno, tohle je konečně film, který má evropské, ne-li světové ambice. A napomáhá tomu hlavně divadelní zpracování tématu, které Češi umí. Spojení a prolínání několika příběhů a rovin bylo velmi podmanivé a nenechalo mě v klidu... Takhle naladěn jsem z kina dlouho nevyšel. Zajímovostí je, že se film tváří jako natáčený v polské Nové Huti, točilo se však v železárnách v Hrádku u Rokycan. HUDBA: Jan A.P. Kaczmarek - zaujala mne hned na začátku. Zde je jasně vidět, že Česko prostě nemá kvalitní skladatele filmové hudby, alespoň v orchestrální rovině. Kaczmarek to zvládl bravurně, a bude-li soundtrack, neváhám. (21.05.2008)

Dostojevského fikce plná rozsáhlých popisných pasáží, košatého vyjadřování a filozofických úvah jde tak trochu mimo mě. Četl jsem, ale určitě ne dobrovolně. Pražští herci z Dejvického divadla zrovna přijeli do krakovských oceláren sehrát adaptaci náročné hry. Čeká je tovární generálka, hrají jak o život, přičemž tu a tam tvůrci přihodí krátké epizody z „reality“. Továrna s odstavenými stroji je atraktivním prostředím, kterému navíc další body přinášejí samotní herci. Výsledek má své kvality, ač si nemyslím, že zrovna tenhle ojedinělý Zelenkův kus slupne „běžný“ divák. Filmové zjevení ano, mně se ale nestrefilo do vkusu. (15.02.2020)

Představení bez opony, bez potlesku. Syrové, špinavé, avšak o hodně životnější než na divadle. Vím o čem mluvím, protože tam mě kdysi tahle adaptace nedokázala pohltit a dokonce jsem na chvilku usnul. Takže od Trojana, Zelenky a spol jsem dostal druhou šanci vidět Karamazovi alespoň zpoza obrazovky. Naštěstí atmosféra polských železáren, místa jak stvořeného pro tragédii, je velkou devizou vtáhnout diváka do děje a Dostojevského hru tak lépe pochopit. Jednotlivé postavy tu nesvazuje minimum prostoru, svoje role tak rozehrávají ve velkém stylu, přesto jsem se někdy z toho prolínání zkoušky s realitou cítil zmateně .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (03.04.2015)

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... (15.06.2008)

Něco podobného jsem v české produkci ještě neviděla a mám dojem, že dalších pár let v té záplavě tragikomedií z let šedesátých a teen komedií zase neuvidím. Kdo by vůbec očekával, že se někdo u nás ujme filmu o partě divadelních herců zkoušejících si svou hru ve staré továrně, kde se místy posouvají hranice mezi tím, co je ještě reálný život, a tím, co je už jen hra? K tomu si připočtěte výborný soundtrack (kdy se naposledy u českého filmu stalo, že by hudba tak dokonale podbarvovala dramatické scény?), úžasnou oddechovou část s mončičákem a trojici herců Ivan Trojan (šílenec-komediant, který mi v jedné své ďábelské scéně připomněl Al Pacina), Radek Holub (dokonale vyšinutý epileptik, z jehož smíchu mrazí), David Novotný (hrdý neústupný syn). Ne, že by ostatní hráli špatně, mizerného herce ve filmu neuvidíte. A ačkoliv někteří můžou tvrdit, že jsou Karamazovi zbytečně "přehrávaní", pro mě se jedná prostě jen o silně absurdní film, ve kterém musí být postavy zahnány do extrémů až karikatur, aby neztratily část svého osobního kouzla. Mimochodem, všimli jste si, že má Trojan podobný smích jako Tříska v Šílených? (22.11.2008)