Marley a já

film som si všimol vzhľadom na prepálené hodnotetenie v cineme (100%).keď som však ho zhliadol bol som úplne nadšený. je to síce len hollywoodsky rodinný film ale s nesmierne sympatickými a veľmi dobre zahranými postavami,kvalitným prevedením a na žáner s veľkou dávkou realizmu.inak som nesmierne šťastný, že konečne v americkom filme niekto ukázal, že manželia majú byť najlepšími priateľmi opačného pohlavia a nie navzájom priťahujúci sa muž a žena.Nečakať ďalšieho beethovena!je to niečo ako keď si harry a sally kúpili psa. hodnotenie musím prepáliť aj ja, ale robím to s kľudným svedomím (03.04.2009)

Proč já pořád koukám na ty filmy o pejscích, když se téměř u každého z nich na konci rozbrečím jako dítě, kterému někdo rozbil jeho nejmilejší hračku? Nechápu to, asi za to může má láska ke zvířatům, obzvláště tedy k pejskům. Víte, ona je s pejskem opravdu sranda, když si ho pořídíte jako malé štěně, i když momentálně nemám doma nějak velkou rasu (vlastním fenku dlouhosrstého jezevčíka), tak stejně jsem si s ní užil své v jejích štěněcích letech, za všechny maléry zmíním například rozkousaný plakát nalepený na zdi. Takže o to raději jsem zasedl k tomuto filmu a těšil se na pohodovou rodinnou podívanou o jednom čerstvě sezdaném párečku a jejich trablech s nově pořízeným pejskem. A opravdu jsem se perfektně bavil, i když jsem se nesmál příliš nahlas, ale nenucený pohodový úsměv na mé tváři tento film udržoval téměř po celou dobu filmu. Ale pak přišla 90. minuta filmu a úsměv byl pryč. Dobrou náladu a úsměv vystřídal vodopád nekonečných slz a já si v tu dobu říkal, že je dobře, že jsem na tomto filmu nebyl v kině, protože bych asi rušil hodně lidí okolo sebe. V oné 90. minutě přišel totiž hlasitý a nekončící pláč a s vědomím blížícího se konce Marleyho života nabíraly mé slzy na intenzitě, a celých 20 minut až do konce filmu jsem jen a jen brečel a nestydím se to přiznat. Zároveň musím také dodat, že ještě žádný film mě nedonutil brečet 20 minut v kuse, něco takového jsem ještě nikdy nezažil a předpokládám že ani nikdy u filmu už nezažiju. Je mi jedno, nakolik byl ten závěr tlačením na divákovy city, já to prostě prožíval jako pravý pejskař, brečel jsem skoro stejně intenzivně jako když nám před třemi lety umřel náš milovaný pejsek. Zkrátka tohle je kvalitní film, na jehož konec jen tak nezapomenu, ale rád si budu ve své paměti připomínat všechny scénky s hlavním psím aktérem, které mi tento film nabídl. Tady není nad čím váhat, je to bez jakýchkoliv sebemenších pochyb za pět hvězd. (12.07.2010)

Lassie, Goro, jděte se zahrabat, tady je příběh opravdového psího hrdiny. Tenhle film je velké vyznání lásky všem těm chlupáčům, které máme často chuť zkopat za to, že nám počůrali koberec/rozžvýkali botu/tyranizují kočku/sežrali večeři/pozvraceli se pod stůl, ale kterým stejně nakonec odpustíme. David Frankel očividně miluje psy a dokázal svůj film naladit přesně na tu emocionální frekvenci, kterou cítíme ke svým "Marleyům". Jeho film zasahuje tam, kde má, ke konci dokonce citově vydírá (úspěšně, kapesníčky s sebou), ale těžko se na něj zlobit, protože některé scény jsou tak odkoukané ze života, že vám ty slzy do očí vstoupí samy: osvobozující scéna na pláži, kde zazní Lucky Man od The Verve (ta scéna mi nejde z hlavy, je v ní něco hlubokého, smutného a říkajícího o životě), Marleyho večer těsně před porodem jeho paničky, Johnovo loučení na veterinální stanici. Je to sentimentální, vyděračské, ale taky pravdivé, hořkosmutné, optimistické. Velké překvapení, které nedoporučuju cynikům. (11.03.2009)

Bývá pravidlem, že ten, kdo se vždycky nejvíc kasá, že u romantických filmů ještě nikdy nebrečel, nakonec vystřídá nejvíce kapesníků. Já toto boží pravidlo fakt potvrzuju, protože kdybyste přišli dneska odpoledne k nám domů, našli byste tam puberťáka s takovým tím úsměvem, který naznačuje, že jsem king, ale od první ukáplý slzy mi zbývá jeden smutný štěněcí pohled do kamery, ale držím se sakra obstojně, takže musím vydržet seč mi síly stačí. Bylo to o fous, aby má reputace utrpěla, ale víte, že i kdyby se tak stalo, že by mi to ani tak nevadilo? Marley a já má obrovskou výhodu v tom, že je skutečný. Životní osudy, radosti, tragédie jsou vaše i moje, nejsou nucený a spolehlivě zaberou na každýho, byť sebevětšího cynika. Jenny v podání Jennifer Aniston (její zatím nejlepší filmová role), je perfektní ukázkou ženy, která se vzdala všeho pro rodinu, ale teď toho de facto lituje. Vyhroucený situace (obvzlášť v polovině filmu), jsou ukázkou toho, že se nic nesmí uspěchat a co se týče pořízení dětí, tak o to víc. Je to úžasný film, který mě popravdě hodně dostal. Teď jen nevím, jestli za to nemohou ty psí oči.... (06.06.2009)

Psovi nezáleží na tom, zda jste chudí nebo bohatí, šikovní nebo nemotorní, moudří nebo hloupí. Věnujte mu svoje srdce a on vám dá to svoje. O kolika lidech to můžete říct?…. Že to nezní jako z komedie? On tento film není totiž taková normální komedie, kterou jsem (přiznám se) očekával. Jistě, vidíte veselé i méně veselé příhody, které můžete prožít se svým psem. Ale postupně ubývá humoru a přichází víc situací, které přináší život. Dítě, děti, manželství, krize. Prostě situace, které nás potkají, ať už se psem, nebo bez něj. Ale pes zde hraje stále zásadní roli, jen nevytváří pocit bezpečí a klidu. To mi vadilo stejně jako závěr, který je uměle vytvořenou reklamou na smutek, kde pro smích není místo. Váš úsudek jistě ovlivní i sympatie k hlavní dvojici a to, jestli máte doma podobného mazlíčka. PŘÍBĚH *** HUMOR *** AKCE ne NAPĚTÍ ** Co uvidíme (možná) příště? Za obyčejným názvem Harley a já se budou skrývat osudy muže, který se stal spolu se svým mazlíčkem ozdobou nejednoho srazu a pijatyky. Bude konec stejně dojemný? V zájmu hlavního hrdiny doufám, že ne! (05.04.2009)