4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Absolutní depka. Film stejně bezvýchodný jak sama podstata totalitních systémů sovětského bloku. Snímek podobně bolestný jako rané opusy Larse von Triera, ovšem oproti např. Prolomit vlny je tu cítit ta obrovská míra autentičnosti a hluboká stopa reálného základu. Syrový příběh z Ceausescova Rumunska roku 1987 (rámovaný rozpětím jednoho dne), který režisér Cristian Mungiu uchopil coby tichý, minimalistický monument doby. Pomalý tok vyprávění, v němž z počátku sleduje kamera hlavní hrdinku spíše zezadu a jen ji jakoby doprovází (asociuje to místy téměř 3D Third Person zobrazení počítačové hry), se pozvolna mění v zdrcující příběh o nelidskosti zřejmě nejhoršího totalitního systému 80. let mezi sovětskými satelity, rumunská apatie i obecně šedavé bezčasí oné doby na východní straně železné opony ve filmu doslova krystalizuje, kamera pak se v citových hnutích hlavní postavy chvílemi obrátí i proti její emocemi drásané tváři a dává nahlédnout pod masku navenek srovnaného občana nuceného žít v soukolí tohoto zrůdného systému. Ilegální interrupce je sama o sobě nosným tématem, tvůrci ji však navíc zkombinovali s analýzou totalitarismu a jeho dopadem na život obyčejného člověka (umístěnky, neustálé perlustrace, dohled Velkého bratra, šedá zóna ekonomiky...). Jestliže v jiných filmech reflektujících rumunskou realitu té doby či její odraz v 90. letech dobře funguje i rovina satirická či humorná, pak 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jsou absolutně depresivním ponorem do stoky socialistického marasmu, v němž humorný úhel nemá ani to nejmenší místo... Tenhle film bolí... Podobné filmy: Smrt pana Lazaresca (07.10.2010)

Po dokoukani uz chybi si jen polozit otazku: Ktera z nich bych byla ja? Ta uknikana holcina v prusvihu, ktera se nakonec vyskrabe ze vseho (tedy az na ten hlad, ano), nebo silna otrocka kamaradka? Casto si o sobe myslim, ze jsem hodne sobecky tvor. Ted mam ale pocit, ze na tom snad nejsem az tak hrozne. Ze bych pro kamaradku dokazala udelat to same. Priserna predstava. (17.04.2009)

Nesnaží se záměrně a přehnaně šokovat, vše je tu podáno s nadhledem a jen tak jakoby mimochodem. I drsné scény a záběry z obrazovky promlouvají tichým, živoucím hláskem - nesnaží se srazit diváka do kolen, ale něco mu sdělit. Přitom z toho sálá nezměrný strach obou hlavních hrdinek, nejistota a neštěstí. Bezvadná ukázka toho, že na světě jsou (byly??) i horší věci, než nás momentálně každodenně trápí - člověk si kolikrát po skončení kvalitní drámy řekne, jak "dobře" se vlastně má... (05.06.2011)

Prostřednictvím dlouhých, většinou statických záběrů s pečlivou kompozicí aktérů i dalších prvků mizanscény dovádí Mungiu k dokonalosti onen minimalismus, jenž je pro rumunskou novou vlnu tak typický. Příběhy tamějších filmařů si většinou vystačí s drobnou epizodou v životě zaměnitelných lidí, která se navíc odehrává tak, jak by to i ve skutečnosti dávalo smysl. Díky této neokázalosti a nejednou i záměrnému odpírání katarze se daří vytvářet hutnou atmosféru, kterou našim jihovýchodním kolegům můžeme jen závidět. Ve středu takové struktury však stojí promyšlený scénář, pomocí množství všedních detailů trefně vystihující svou dobu i myšlenkové podhoubí. Více zde. (22.05.2021)

Rumunusko v roce 1987. Hluboký socialismus, kteří si mnozí pamatují i od nás. Kdesi na vysokoškolské koleji se začíná rozehrávat příběh dvou dívek, z nichž jedna je těhotná a rozhodne se podstoupit nepovolený potrat. Jestli se jí to podaří není zas až tak důležité. Hlavní je, že se podařilo natočit opravdu osobitou výpověď o životě v tehdejším východním bloku, kde interupce byly na denním pořádku nejen v Rumunsku, ale i v ostatních zemích a ukazuje také skoro bezvýchodnou situaci mnohých mladých dívek, do které se, (nejen vlastní vinou) dostaly. (18.05.2015)