Antikrist

Není tajemstvím, že Lars von Trier po natočení „lehčího“ filmu Kdo je tady ředitel? upadl do depresí a na dva roky se uzavřel do svého nitra. Co se v něm odehrávalo se můžeme jen domnívat, avšak on sám prohlásil, že během tohoto temného období se mu zjevily obrazy, které prostě „musel“ převést na plátno (výmluva, nebo snad omluva?). Jeho autoterapie dostala podobu jednoho z nejkontroverznějších snímků posledních let – Antichrista. Film je rozdělen do tří kapitol (Žal, Bolest – Chaos vládne, Zoufalství – Gynocida), je uvozen Prologem a Epilogem (za podmanivého hlasu Kariny Gauvin) a vedle dvou hlavních postav vstupují do děje také symboličtí Tři žebráci (srna, liška, vrána). Relativně jednoduchý příběh, kdy manželský pár tragickou nehodou přichází o dítě, je podán mnohovrstevnatým způsobem. Bezejmenná Žena se po tragédii psychicky zhroutí a utápí se v bolesti, žalu a beznaději. Bezejmenný Muž své utrpení potlačí ve snaze pomoci své ženě. Uchýlí se do chaty nacházející se v lesích Eden, kde „zahájí léčbu“. Vztah muže a ženy se mění na vztah terapeuta a pacienta. Ony tolik diskutované "obsesní" záběry, stejně jako netradiční „léčebný proces“ v zapomenutých lesích, kdy muž svou ženu vystavuje jejím nejhlubším strachům a gradující napětí mezi nimi vybíjí agresivní souloží (Freud je mrtev!), vyvolaly vlnu nevole u publika a na Trierovu hlavu se sesypaly ostré kritiky. Nechápu proč. Místo Buñuelova rozříznutého oka je po osmdesáti letech ustřižený klitoris. Ano, Antichrist je deprimující podívanou. Temnota duše, kdy žena podléhá depresivním úzkostným stavům (zlo uvnitř) se rozprostírá do mlžné a stinné krajiny v neméně temných lesích (zlo vně). A dějí se "nelíbivé" kousky. No a co. To, co lidi tak pobouřilo, nebyla trocha krvavé ejakulace nebo mrtvé mládě v rodidlech srny, ale spíš otevřenost jednotlivých reálií, kdy Trier vedle sebe postavil rozkoš a smrt, posedlost a mateřství, přírodu a peklo, zlo a ženu. A navíc v naturalistickém (avšak vysoce uměleckém) provedení. A že je film necelistvý, charaktery nedotažené? Je zřejmé, že mu nešlo o vytvoření vztahu postava-divák, vždyť jim nedal ani jména. Zachytil rozpadající se manželskou (a psychickou) jednotu a vyblil to na plátno, no a divák ať se s tím popere sám. (A musí se nechat, že se teda perou - účinky Antichrista na diváky jsou mnohdy velmi zajímavé.) // Co tím chtěl mistr vlastně říct? Neptejme se. Nabízí nám své expresivní obrazy, které se zakousnou do hloubky a pěkně tam hnijí. Prostě jedné Ženě se v hlavě rozbourala skládanka a ani tomu nejbližšímu se nepodaří ji poskládat zpět. A jsou to holt věci, které nestačí vtěsnat do pyramidy hodnot (nebo strachu?) a snažit se je pojmenovat. - Asi tak, jako nestačí vytáhnou kdovíjaké slovníky a interpretace a snažit se odhalit, co tímto filmem ten bláznivý Trier chtěl říct (a kdo že je to vůbec ten Antikrist). // Jak už jsem jednou někde zmínila, Lars von Trier je prase, avšak geniální. Protože to, co on dokáže udělat s divákem, je vyloženě emotivní znásilnění, po kterém následuje katarze. A to je pro mě důvod, proč jeho filmy vyhledávám. I když jsem po jejich zhlédnutí citově vyprázdněná, potřebuji je. (08.11.2009) (méně) (více)

Antikrist - někdo ho vidí jako misogynní, jiný jako feministický, další jako alegorii poznání, poslední jako blábol - i já se nutně cítím povinen přispět se svojí troškou do mlýna. Bylo by mi však trapné přivézt něco, co už tu bylo. Zanechali mi však vykladači "antipísma" skulinku, do které bych se vetřel, kterou bych proklouzl mezi vyvolené? Jistě, vždyť umím kroutit slova jako se kroutí tasemnice ve střevech, vstřebám a přivlastním si již jednou snědené a nakonec mi vyjde úplně nový, originální článek. Neberte jej vážně, ale zcela vážně nad ním přemýšlejte, moji žáci. Vždyť i já jsem se co chvíli pod vousky pochechtával: "Hehe, to je psina, ti budou čumět na drát... ale, do háje, dyť já mám možná pravdu." Můj výklad samozřejmě není úplný a konečný a je to tak dobře, neboť napasovat beze zbytku jeden výklad na dílo, které s úmyslem býti vykládáno nejspíš ani nebylo stvořeno, nezdá se býti možné. Být beze zbytku úspěšný znamenalo by pro mě neúspěch, který jsem neodhalil. Vniřní slabost, již neznám. Ale dosti zdlouhavého úvodu a přejděme k věci, již nazval jsem "pohled evoluční psychologie", což čtenáře, podobně jako Antikrist diváka, nepochybně zaujme a zároveň svede na zcestí. Jedinými postavami jsou Muž, Žena a jejich dítě. Víme o nich pramálo, jsou svoji, ona je studentka, on psychoterapeut. Dovolím si Ho prezentovat jako představitele všech mužů a Ji všech žen. Z dalšího vyplyne hluboká konzistence tohoto mého rozhodnutí. Muž a žena nejsou v mém výkladu osobnostmi v pravém slova smyslu, nejsou ani jinotajnými zástupci nemateriálních fenoménů - jde o pouhé vehikly sobeckého genu. Vehikly, které sobecký gen potřebuje k přestupu do vehiklů dalších - gen, jenž toto dokáže, je úspěšný a pokud získá vhodné "kolegy" a zároveň prodělá změnu, přežije do dalších generací a má naději postoupit do dalších pater na koruně stromu evoluce. Nezbytným předpokladem je ovšem rozmnožování. Pokud se nerozmnožíte, vaše geny zůstanou mrtvě ležet u kořenů, ač sebechtivěji natahují ruce svých vehiklů vzhůru. Chápu, že konzervativní čtenář nedouk nyní odkládá můj komentář nedůvěřivě kroutíc hlavou, zda-li právě takto chápu onu scénu soulože pod temným stromem. Mohu. Evoluční proces v sobě obsahuje faktory deterministické i stochastické - chaos. Chaos, který spolurozhoduje, zda-li budete žít či zemřete. Zda vaše střeva bude pevně vězet v dutině břišní či válet se bez užitku pro vás na trávě. Chaos vládne. Některé geny jsou však natolik úspěšné, že se rozlezly do tolika vehiklů, že šance na jejich vymření v blízké době je nulová. Zabíjejte vehikly, třebas vrány, ony však vždy znovu povstanou ze svých genů jako fénix z popela. Ostatně, vrána je takový fénix pošmourného světa. A náš svět, byť se jeví jako ráj (ostatně i v naší hymně pěje se "zemský ráj to napohled"), představuje právě takové pošmourné místo, v níž jeden musí zabít a sežrat druhého, aby sám žil. Tisíce, miliony žaludů zmírají, aby se mohl zrodit jeden dub - nadřazený dub s největším štěstím či nejdokonalejšími geny. Nefér loterie přírodního výběru nakonec ony pouhé šťastlivce v dalších generacích stejně zahubí. Není to žádný ráj, jak ho zveme, je to peklo přírody. Nedivím se, že Ona z ní má strach a ztotožňuje ji se samým Satanem. Sobecké geny však nejsou hloupé, pomocí pocitů štěstí, lásky, zoufalství, bolesti, smutku či strachu řídí své vehikly po trnité cestě k rozmnožení. Ano, dostávám se tu k tomu, proč jsou lidé spolu a pak spolu zase nejsou. Genům nejde o naše, ale jejich štěstí - nustále šťastni bychom jim špatně sloužili. Muž musí ženě dokazovat svou sílu tím, že ji přemůže (zde ji "přeneseně" bije). Muž musí dokazovat ženě svou moc zplodit potomka, který zplodí hodně potomků tím, že sám hodně plodí. Nevyhnutelně ji podvádí. Obojí ženu přitahuje. Zároveň ho však k sobě potřebuje připoutat (v této scéně navíc vystupuje vrták = dvojitá šroubovice DNA), aby jí pomohl potomka vychovat a zůstat zdravá. Nutně tedy Mužovou nevěrou a bitím trpí. Žena není zlo, misogynní pohled je mylný. Žena je obětí evoluce, obětí sobeckého genu, který ji upřel právo na štěstí jen proto, aby se zachoval, a to i přesto, že nemá žádné vědomí a vůli. Muž na tom není o mnoho lépe. Může si sice rozsévat bez utrpení, ale je neustále zavalen pochybnostmi, zda žena, do jejíhož dobývání investoval nemalé množství času a úsilí, neopustí jej náhodou kvůli jinému, o kterém se domnívá (jak již víme, tak mylně), že jí zajistí větší štěstí. Nikdy, narozdíl od ženy, nemá jistotu, že zplodil a vychovává svého potomka. Od strašlivé paní evoluce-satana-přírody byl vybaven mozkem, který mu umožňuje velmi dobře řešit praktické problému lovu, zemědělství a obstarávání potravy vůbec. Tím však ztrácí určitý sociální cit a nahradit ho rozumovou analýzou nepomáhá, protože ta je příliš komplikovaná a neumožňuje řešení interakčních problémů v reálném čase, případně vůbec - ani v případě, že je v takovém umění-vědě cvičen od útlého věku. Muž ani žena nejsou viníci bolesti, kterou si působí - jsou obětmi sobeckého genu! Ani "Zahrada rajská milostného vztahu" není pravým rájem. Nakonec, pokud usoudí (nevědomě), že geny milovaného vehiklu nejsou dost dobré, opouští se, zmrzačeni na duši. Vztah umírá. Zde je to zmrzačený, vysvobozený muž, který odchází pryč - vstříc dalším ženám, dalším vztahům a další neodvratitelné bolesti. Docela dobře to však mohla být i žena. Žena, připravená o svou ženskou přitažlivost, o korunu svého ženství, o klitoris, umírá v mužově srdci. To ona přeci, myslí si zřejmě muž, trápila, mučila a zahubila jeho syna. Je v jeho očích zajisté defektní. Není to vzácné. Statistika nám říká, že vztahy, v nichž zemřou všechny děti, jsou povětšinou odsouzeny k záhubě. Jaké si vzít ponaučení z tak temné vize? Snad jen to, že až se budeme příště vzájemně odkopávat, můžeme tak činit navzdory svým emocím s větším citem, ale pevnou rozhodností, neboť odpor ke kdysi milovanému, jenž se v nás zrodil, je klam sobeckého genu. Zde svůj výklad končím s vědomím, že zbývá rozkrýt další symboly i další významy již vysvětlených symbolů. Nacházím se však na okraji svého evolučně-psychologického výkladového rámce, ke kterému se přimykají rámce další, na jejichž území se neodvážím pro nedostatek času. Je jen správné, že jako zástupce přírodních věd zhostil jsem se výkladu přírodovědeckého a ne jiného. Můj výklad mě však přivádí k výtce. Je znamením kvality při přemýšlení o filmu babrání se v bizarních detailech? Je symbol hoden obdivu? Mohou symboly vůbec dávat dílu váhu, když je rozprskávají do tisíců vzájemně se vylučujících, téměř libovolných výkladů? Je můj komentář tento film či jsem to jen já sám? Jak se vůbec dívat na filmy? Otevřel ve mně Antikrist, krom schopnosti zdvihnout nohy ze země, něco nového? Snad chci raději být nohama na zemi, i když to znamená zůstat při zemi a nepohlédnout v oblaka. Chci být přízemní. Slabé ****. (02.12.2009) (méně) (více)