Ty, který žiješ

Zdají se vám sny, ve kterých se navzdory vypouštěným nesmyslům a idiotskému chování každý tváří totálně důležitě a vše, co se v nich odehraje, byť by to byly sebevětší pitomosti, proběhne zcela přirozeně a nikdo se ničemu nediví, včetně vás samotných? Tak podobné povahy je i tenhle film - jako bláznivý sen nebo libovolný dokument od Ulricha Seidla, mě ještě napadá... :-) Konečně, právě sny samotné zde dostávají svůj prostor a já nestačím žasnout nad nápadem přenést jejich absurdno na plátno, navíc s takovou lehkostí a vtipem, jako v Du levande. Nic, půjdu spát, zítra je taky den... a ať se mi něco hezkého zdá... třeba od Roye Anderssona. (24.11.2014)

Hrome, tenhle film mě úplně dostal. Dalo by se říct, že právě tenhle film je udělán tak, aby se u něj bavil divák náročný i nenáročný. Nenáročný proto, že je opravdu vtipný (vy, kteří říkáte, že čím více se film blíží konci tím je méně vtipný a tudíž nudný, jste patrně neviděli třebas Pelíšky, které též procházejí podobnou změnou po celou dobu filmu, ovšem stejně jako u Pelíšků ani Du levande není po přechodu na vážnější úroveň nudný). Náročný proto, že zde vidíme vše co má klubový film obsahovat. Zkrátka a dobře, Anderssonovo poselství pro ty, kteří žijí nebo chtějí mít radost i z těch nejprostších okamžiků života (návštěva rodičů, nákup koberce, školní docházka nebo popíjení v lokále) je jedno sladké jablko, které potěší při každém zakousnutí. (17.03.2008)

Slepenec čistě ironických humoresek. Dobrá parafráze na dnešní notně pompézní společnost, leč snímek dohromady nedává vůbec žádný smysl a nemá žádnou kostru. Asi to byl Anderssonův cíl, ale jeho velice podivný snímek je opravdu nad mé divácké chápání. Originalitě se ale zvláště ve filmu meze nekladou... (28.11.2009)

První půlhodinu jsem hleděl s otevřenou pusou (strhávání ubrusu a následný soud!), ve zbylých dvou třetinách film začal poněkud řídnout a moje pozornost i natěšenost opadávat. O Andersonovi jsem toho předtím moc neslyšel a tak mě velice překvapily řekl bych až sitcomové kompozice drtivé většiny záběrů, kdy nehybná kamera zabírá interiéry nasměrovaná do rohu, přičemž tomu všemu dominují tak maximálně dvě postavy a zbytek má úlohu křoví... Ty, který žiješ je film tichý a pomalý - mlčenlivé postavy se pomalu šourají prostorem řešíce své nepodstatné problémy v duchu Anderssonova nenápadného, minimalistického humoru, melancholická atmosféra houstne a závěrečná scéna přináší docela mrazivou pointu...Ovšem pro mě to - kromě toho začátku - tedy moc není. (22.04.2009)

Je jen pár filmů, u kterých se mi stalo, že když jsem vyšel z kina, svět kolem vypadal přesně jako v tom filmu (namátkou třeba Reggiovo "Koyaanisquatsi"). "Ty, který žiješ" je jedním z nich. Oči mi venku automaticky rámovaly scény plné "anderssonovských" statistů na chodnících a v oknech domů a trvalo mi docela dlouho se z toho dostat. Roy Andersson má totiž ve filmech to, co obdivuju asi nejvíc - mimořádnou výtvarnou kvalitu (kompozice obrazu je na hranici dokonalosti, barevné tónování spoluvytváří atmosféru filmu - v tomhle případě ďábelská kombinace žlutozelené s šedomodrou), humor (prvoplánový i téměř neviditelný) a skvělou hudbu (spojovací motivky v pozadí i "živé" kapely jsou na úrovni nejlepších kousků z filmů Akiho Kaurismäkiho). Navíc jsou jeho filmy originální, nepodbízivé a nepolopatické. Prostě - dobrodružství pro oči. Nelze nedat míň než pět hvězd. (28.05.2008)