Ty, který žiješ

-3* tento film jsem měl už dlouho vyhlídnutý i vzhledem k vyššímu hodnocení mých oblíbenců, ale na řadu došel až teď. Tento film je rozhodně originální svým pojetím a dal by se v krátkosti popsat jako "typické Švédsko v obrazech". Ale myslím, že se na něj musí udělat ta správná nálada, protože jeho pomalé tempo a téměř neustále statická kamera může diváka uondat k snění ;-) A i když hodnocení není ode mě nikterak vysoké, tak nelituju že jsem ho viděl a věřím, že si ho můžou hodně užít artoví fajnšmekři hltající festivalové filmy. Vyzdvihnout musím především vizuální stránku i absurdní nadhled, který však zaujme na začátku a ke konci už hodně polevuje a proto dávám jen slabší 3 hvězdičky. [ PŘÍBĚH: X /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1+A /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (26.02.2017)

Určitě je to originální snímek, u kterého se člověk občas zasměje, každopádně viděla jsem ho ve Varech na festivalu a fakt nerozumím tomu, že se celé kino smálo téměř celý film... Možná bych i dala čtyři hvězdičky, ale hrozně mi ten film znechutil chlap, který seděl za mnou a měl smích jako koza, akorát ještě 20x hlasitější. To mi pak skoro žádná scéna nepřipadla vtipná, protože když se on začal smát, umírala jsem. (05.07.2007)

Po všech těch filmech, natočených roztřesenou ruční kamerou bylo tohle jako balzám na duši. Tady se naopak kamera ani nehne. Film nemá vlastně žádnou linii, jde pouze o slet více či méně souvisejících vypointovaných scének. A to o zatraceně vtipné až absurdní scénky. První půlhodinu jsem se společně s celým kinem popadal za břicho, pak už to začalo být o něco vážnější, ale stejně zajímavé. A poslední scéna je snad až děsivá. (29.07.2007)

Kdyby měl James Benning smysl pro humor, asi takhle by mohla vypadat v jeho podání komedie... :o) Což o to, natočit komedii složenou z výhradně dlouhých statických záběrů je určitě zajímavý nápad, Roy Andersson navíc projevuje nejen smysl pro humor, ale přímo pro absurditu až surrealismus. Problém je, že zpracování tohoto výrazně experimentálního počinu zdaleka nedokázalo v mých očích utáhnout celovečerní stopáž. Spočátku jsem byl poměrně nadšen, velmi mě pobavil úvod i několik vybraných dalších scén, okouzlil mě nápad s dixielandem, který celé toto pásmo průběžně doprovází hravou živou hudbou. Jenomže už ve třetině jsem měl pocit, jakoby se ty pěkné, vtipné a někdy i geniální nápady a scény (soud s donáškou piva pro členy justice či následná snová sekvence s elektrickým křeslem fakt stály za to!) z valné části velmi brzy vyčerpaly. Režie je sice skvělá a často přináší nenápadnné vychytávky kdesi na rohu nebo v pozadí záběru, ale samotné dění proskakuje z místa na místo od skutečně vtipných, originálních nebo zajímavých scén, přes ty méně podmanivé, nevtipné až po zcela nic neříkající a někdy i přímo trapné (ano, mám na mysli tu rádoby humornou sexuální scénu a s politováním se ptám, zda dneska už opravdu nikdo neumí natočit komedii bez toho, aby tam před kamerou muselo dojít na sex?). Jako pásmo volně propojených absurdních situací z běžného dne drží film sice slušně pohromadě, ale ve výsledku moc netuším, co tímhle chtěl pan režisér říct, jestli něco ano. Za mě jde určitě o hodne originální a místy i vtipný snímek, který ale bohužel trpí nevyrovnaností a nepřiměranou stopáží ve vztahu k formě. [60%] (12.07.2021)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)