Ty, který žiješ

Určitě je to originální snímek, u kterého se člověk občas zasměje, každopádně viděla jsem ho ve Varech na festivalu a fakt nerozumím tomu, že se celé kino smálo téměř celý film... Možná bych i dala čtyři hvězdičky, ale hrozně mi ten film znechutil chlap, který seděl za mnou a měl smích jako koza, akorát ještě 20x hlasitější. To mi pak skoro žádná scéna nepřipadla vtipná, protože když se on začal smát, umírala jsem. (05.07.2007)

Do kontrastu se zde staví naše každodenní strasti, reptání, žehrání... a jeden opravdu velký problém, který by všechny tyto chmury zahnal jako mávnutím kouzelného proutku. Objeví se hned v první scénce, kde jen mávnete rukou a říkáte si: No jo, nějaký neurotik.... ale to ještě nevíte, co bude scéna poslední. Filmem nevede žádný jednotící příběh, jde spíš o sled komických scének, jen některé postavy se objevují častěji než jiné. Bohužel některé scény byly dost přehnané, čímž pro mě ztrácely svou vtipnost. (25.07.2007)

Fajn skeče, které fungují samostatně, ale dohromady vytvářejí "cosi", co scenáristicky kolísá mezi absurdním dramatem bez myšlenky a dutými charaktery pospojovanými lážo plážo v jakýsi paskvil. Kdyby Roy Andersson místo 93 minut dlouhého filmu vytvořil sérii fotek, samostatných krátkometrážních absurdních výlevů nebo obrazů, tak why not, potenciál to má, jenomže přišel s filmem, který celou dobu nevěděl, čím je a co má vlastně říkat (resp. vypadal, že nemá nic říkat - série hezky namaskovaných postav pěkně kompozičně rozestavěných...). Někde v půlce jsem začala s panikou zjišťovat, že jsem s největší pravděpodobností zastáncem střihu, pohybu v rámci záběru, pohyblivého rámu a co já vím čeho všeho dalšího, tzn. čehokoli, co zajišťuje změnu a pohyb a nutí vás alespoň minimálně zapojit mozek, když už vás nenutí zapojit mozek "scénář". Nic naplat. Jako umělec u mě Roy Andersson obstál, jako filmař ne.(alespoň co se celovečerních snímků týče) (29.03.2012)

Hrome, tenhle film mě úplně dostal. Dalo by se říct, že právě tenhle film je udělán tak, aby se u něj bavil divák náročný i nenáročný. Nenáročný proto, že je opravdu vtipný (vy, kteří říkáte, že čím více se film blíží konci tím je méně vtipný a tudíž nudný, jste patrně neviděli třebas Pelíšky, které též procházejí podobnou změnou po celou dobu filmu, ovšem stejně jako u Pelíšků ani Du levande není po přechodu na vážnější úroveň nudný). Náročný proto, že zde vidíme vše co má klubový film obsahovat. Zkrátka a dobře, Anderssonovo poselství pro ty, kteří žijí nebo chtějí mít radost i z těch nejprostších okamžiků života (návštěva rodičů, nákup koberce, školní docházka nebo popíjení v lokále) je jedno sladké jablko, které potěší při každém zakousnutí. (17.03.2008)

Podle toho, co jsem o filmu slyšel a podle úvodního slova jsem se těšil na veselou, možná tragikomickou podívanou. Prvních řekněme patnáct minut tomu i napovídalo a já se bavil nahozenými zdánlivě všedními, přesto divnými scénami. Jako ledová smršť mi pak přišla scéna "zlého snu" s nepochybně mnoha myšlenkami které proplouvaly formou obrazů (elektrické křeslo a popcorn, pivní soud, či hákové kříže pod ubrusem). Ale stále jsem čekal tu slibovanou smršť humoru... Ve filmu se ve skutečnosti není ani tak moc čemu zasmát... Co je vtipného na několika běžných zoufalcích, kteří žijí své běžné zoufalé životy a snaží se z nich buď vymanit, nebo aspoň přežít? V podstatě nic. Na druhou stranu když jsem vyšel s kina a začal s kamarádkou film "řešit" a citovaly se nejlepší a vtipem oplývající scénky, uvědomil jsem si, že celý ten film je v podstatě vtipný... Jen zabalený do kabátku statické kamery a charakterů až nepříjemně známých z reálného života. Mělo to nějakou myšlenku? Možná. Možná ne. Já ale věřím, že mělo a že bych si film pustil hned po shlédnutí znovu. + malý dodatek na závěr: kdyby film nekončil tou krásnou veselou písničkou, ale jen pochmurným záběrem na letadla a střihem, asi bych s kina neodcházel s úsměvem a hřejivým pocitem u srdce...no jo, hudba pod závěrečnými titulky někdy udělá svoje... (19.02.2008)