Oblečen na zabíjení

"Jsem dívka v tomto mužském těle a vy mi nepomáháte dostat se ven." Když se něco dere na povrch, tak by tomu neměl žádný psychiatr bránit. Já tedy problémům transsexuality moc nerozumím, ale příliš mě nebavily. Nejhorší to bylo do chvíle první vraždy, protože to byla ohromná nuda, kterou kupodivu nedokázalo rozehnat ani nahé ženské tělo a venčení koziček s bobrem. To je velké umění, protože něco takového mne nudilo asi poprvé v životě. Následné honění vraha je už mnohem lepší, neboť má spád, napětí a na ženskou nahotu se naštěstí stále nezapomíná. Mě přitom bavil zarputilý vynálezce Peter, svůdná Liz a samozřejmě oplzlý detektiv Marino, jehož nezájem o případ byl jako vystřižený ze života. (13.05.2016)

Netuším, jestli Brian De Palma zamýšlel svůj film jako poklonu celoživotnímu dílu Alfreda Hitchcocka, nebo jen napodobil jeho styl ve snaze dosáhnout stejného účinku. Kdybych chtěl být zlý, napíšu, že je to prachsprostá vykrádačka Hitchcockových režijních postupů, i tak se dá výsledek interpretovat. Každopádně snímek Hitchcockovy nejúspěšnější práce v dobrém i zlém silně připomíná. De Palma podobně dávkuje napětí, neúprosně stupňuje očekávání, aby v pravou chvíli zasadil tvrdý, emoční úder. Hitchcockovy snímky obvykle stály na vynalézavé režii, scénáře často bývaly slabší. A Oblečen na zabíjení funguje stejně. De Palma divákovi naservíroval několik lahůdkových scén, přidám se k těm, kteří za předčasný vrchol snímku považují vymazlenou dlouhou scénu v galerii, kde De Palma obratně pracuje s diváckým očekáváním a servíruje svému publiku nymfomanku i jejího potenciálního kata. Problém je v pointě, protože tu jen trochu bystřejší diváci pochopí nejdéle ve třetině filmu. Jako mnoho režisérů předtím i potom De Palma dává přednost efektním scénám před logikou. Na Nancy Allen se hezky dívá, Brian De Palma měl při výběru své životní partnerky vkus a Michael Caine podle očekávání film svou přítomností táhne. Celkový dojem: 65 %. (12.11.2018)

Dalsi ultimativny zarez z hororoveho zanru konciacich sa 70. rokov 20. storocia. Vyborny psychofryler, kde je perfektne vybudovana atmosfera, genialna rezia a film ma prvky krimi, ktora sa snubi s hitchcockovskym stylom. Michael Caine /The Italian Job 1969/ a Angie Dickinson /Rio Bravo, Stvanice s Marlonom Brandom/ boli na urovni. Nadhera : 90 % (21.10.2014)

Sexuálně frustrosvaná žena v domácnosti Kate Miller (Angie Dickinson) prožívá pravé znásilnění při sprchování ve své fantazii, zatímco její muž se nedaleko holí. Poté, co si stěžuje svému psychiatrovi Dr. Robertu Elliotovi (Michael Caine) na chování svého manžela, potkává podivného muže v muzeu a poté se s ním vrací do jeho bytu a prožije nádhernou noc. Ve výtahu je ale později brutálně pořezána blondýnou. Jediná svědkyně Liz Blake( Nancy Allen) se snaží pomáhat Detektivu Marinovi ( Dennis Franz), ale jejich spolupráci se nedaří...Snímek určitě udrží vaši pozornost až do konce, ačkoliv se mi zdálo, že Michael Caine je tu tak trochu nevyužitý a Dickinson odchází ze scény poměrně velice brzy, i když velice efektně. Také De Palmovi efektní záběry z blízka si určitě zaslouží pozornost. Něco mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Po druhém shlédnutí možná jednu přidám! (28.04.2008)

Větší či menší inspiraci Psychem nelze upřít. Hitchcockovství také ne. Nicméně, i když je Hitchcock ve filmu cítit, tak De Palma vytvořil své a osobité thrillerové krimi s přiměřenou dávkou hororové atmosféry. Od začátku je přítomno krásné mysterično, které s ubíhajícími minutami a dějem přidává na gradaci. Ale ne skokově, nýbrž postupně, nenásilně, až to člověku skoro nepřijde. Diváci podobných filmů znalý samozřejmě asi dříve či později odhalí kdo a co, ale nemyslím si, že by snímek byl až tak průhledný. Osobně jsem ale nepátral a nechal se unášet snímkem tak, jak mi byl vyprávěn a asi i proto, že jsem se ho nesnažil prokouknout a už vůbec přirovnávat k "Hitchcockovinám", jsem si ho poměrně dosti užil a sdílel napětí s pronásledovanou. Atmosféru naprosto skvěle umocňuje hudební podklad Donaggiho a dlouhé, až nervy drásající, scény jakbysmet. Hlavně scéna v galerii či poslední scéna mne naprosto dostaly a sledoval jsem je až se zatajeným dechem. Trochu chabě v tom kontrastu pak působí, až kečupoidní, barva krve, ale to beru, vzhledem k datu filmu, s rezervou. Člověka to sice do očí praští, ale zážitek nezkazí, což je podstatné. Dressed to Kill sice není mistrovské dílo, ani jím asi býti nechce, ale za shlédnutí podle mne stojí. (16.03.2014)