Anténa

Pseudo retro, které se ale s každou digitální postprodukcí, která marně supluje poetiku němého filmu, rozpadá tvůrcům pod rukama. Příběh banální, jen smutně parafrázující Langovo Metropolis, s pár slušnými nápady a výbornou prací s psaným slovem. Nejmutnější ale je, že film oslavující poetiku němého filmu stejně nejvíc funguje v momentech, kde se mluví... Ten konec nebyl zlej... (12.03.2009)

Osobně se domnívám, že prvoplánová cizelace vizuální stránky obrazu spojená s jeho zjednodušením a zpřehledněním (udělat v kompozici místo pro pohyblivé animované titulky nepovažuji za nic komplikovaného) se pojí spíše se šosáctvím než s uměleckou avantgardou. Co se týče aluzí a zvláště aluzí ideových a ideologických by si autor měl v sobě udělat trochu pořádek. Některé symboly mají - a to autor možná neví - v Evropě pořád velmi silný potenciál a nelze je všechny nasypat na stůl a hrát si s nimi jako s kostkami domina. O vyprázdnění významu aluzí filmových už ani nemluvě. Ty tři hvězdičky jsou pomníkem všem zmrzačeným nápadům, které tento film tak úspěšně pohřbil. (28.02.2009)

svět gest a slov, která nejsou vyslovena je odkazem a jednou velkou vyslovenou metaforou,alegorií, mixem žánrů a výrazovejch prostředků,parafrází, přeplněnou symboly a je pokrevní příbuznej s filmy jako Metropolis nebo Svět zítřka(to je spíš vzdálenej příbuznej, kterýho už si moc nepamatuje)-akorát využívající postmoderní tendence, čímž dává trochu podprahově najevo, že tohle není film z 30 let...kam jinam lépe vtlačit práci s textem než do "němýho" filmu, kterej je ještě k tomu černobílej a reaguje tak i svou formou na obsah, kterej zároveň dává vyniknout textu jěště víc........absence hlasu je absencí svobody (22.05.2009)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 38: ARGENTINA: Anténa je filmem, pri kterém plně chápu naprostá nadšení vyplývající zejména z formální stránky, ale i přísnou kritiku z prakticky stejného důvodu napodobování 80 let starého filmového stylu s důrazem na formu. Zpočátku jsem právě přijímal tuhle černobílou a většinou i němou podívanou rozpačitěji, coby pouhou vizuální hru a experiment, na jaký je zvolená stopáž přes všechny klady trochu dlouhá (a ke konci jsem to místy začínal pociťovať také). Jenže vedle úžasných hrátek s vizuálem včetně řady nápaditých montáží a poutavě nasvícených záběrů s jedinečnou atmosférou musím vyzdvihnout jednu věc – totiž hned dva z nejzákladnějších technických aspektů klasického němého filmu, k němuž se Esteban Sapir stylově vrací, zde dostávají v rámci příběhu hlubší smysl: Většina postav není slyšet, protože ve vykreslené totalitní společnosti zůstali všichni lidé bez hlasu (výjimkou pro možnost slyšet lidský hlas zůstává gramofonová deska). A pokud jde o psané titulky místo mluvených dialogů, ty vypouští postavy ve světě ovládaném televizí přímo do obrazu (a že jsou často vizuálně rovněž nápadité!). I tento aspekt originálního propojení poetiky němého filmu s obsahem u mě rozhodl o 4. hvězdičce, stejně jako to, že zmíněný svět se zajímavou ukázkou jeho fungování mě spolu s napínavým dějem rozpoutaného honu na chlapce s lidským hlasem i oným vizuálem dokázal plně vtáhnout do sledování. Uprostřed tísně z totalitní společnosti jsem zaznemanel rovněž myšlenku, pěkným rčením vyjadřujícím naději. „Stále se můžeme zachránit. Sebrali nám naše hlasy... ale stále ještě máme slova.“ [75%] (08.08.2023)

K tomuto filmu argentinského režiséra se dá přistupovat několika způsoby. Lze ho brát jako silně stylizovanou pohádku o boji dobra a zla, působivou alegorii na totalitarismus a vliv médií, nebo prostě jen jako vtipný hold filmovým vzorům minulosti a němé éry zvláště. Anebo všecko dohromady? Každému dle jeho chuti... . Dějová linka je pohříchu jednoduchá - Pan TV ovládá němou metropoli prostřednictvím obrazovek s hypnotickým spirálovým logem (proč jen mi tolik připomínalo původní logo tv nova? :-) ). Obyvatelé města, kteří konzumují jeho televizi, jeho jídlo atd., přišli o hlas, avšak netuší, že se na ně chystá ještě větší bouda... Zabránit nejhoršímu může pouze malý slepý chlapec, kterému zůstal dar hlasu a kterého jeho matka-zpěvačka úzkostlivě chránila, než sama uvízla v sítích všemocného pana TV... Já osobně shledal jsem velmi šťavňatým toto "filmové asado", které se zalíbením zapíjel jsem lahodným "hudebním maté" pana Sujatoviche. Vždyť ne často se vidí film překypující tolika nápady, vizuálními vychytávkami a drobnůstkami, pohlcující atmosférou, myšlenkovým přesahem orwelovského střihu a uzemňujícím hudebním doprovodem. A hlavně to vizuálno, to vizuálno..... Tolik nápadů by vydalo na několik filmů! (07.02.2009)