Deserto rosso
Le Désert rouge
Červená pustatina
Red Desert
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrají:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou „tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského „hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie.
Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body.
(Česká televize)
Recenze (87)
Takové o ničem, hrozně mě to nebavilo. A psát 4NS analýzy je v tomto případě za trest, krom barev a vyprázdněné hudební složky se tam nedá ničeho moc chytit. ()
takisto môžem čiastočne súhlasiť s Johny_MH, moje šťastie je v tom, že som nebol "nucen tytéž pocity prožít". Prežívam ich aj bez donútenia a Antonioni je so mnou v tomto filme na rovnakej vlnovej dĺžke. Pre mňa bola Červená pustatina veľmi intímny a očistný zážitok. ()
Bezútěšnost industriálního světa. Bizarnost vztahu vnitřní krajina člověka – betonové prostředí továren. Na jedné straně barevnost, život, reflexe, na druhé ponurá nálada zvuků mechanických strojů, kouře z komínů, naftou umrtvených polí (což umocňuje u Antonioniho klasicky vynikající kamera). Snadno si lze představit, že člověk pocítí stísněnost, když se do takového světa dostane. Ale to vše je jen decentní nádech nálady něčeho cizího, stále jsme jen na návštěvě - jsme obklopeni, ale ne prosyceni. Postavy z Červené pustiny však v této krajině žijí, právě ta je jejich domovem. Co znamená nutnost vztahovat se dennodenně k tomuto světu? 4.5/5 ()
Vizuálně opojná záležitost, jejímž problémem jsou ale až příliš nejasný kontury toho, co ta vizualita demonstruje. Hlavní hrdinka, snímaná až fetišisticky, prožívá těžkou existenciální krizi na pozadí brutální industriální krajiny. Ok, ale co dál? Načrtnutá naturální idylka versus industrialita a odcizené vztahy, to je trochu málo. Autor krizi hl. postavy nespecifikuje, nechává věci v příliš obecný rovině. Zbývají jen ty obrazy, které jsou dobré, až virtuozní, ale to na první ligu nestačí. ()
Monica Vitti je uhrančivá, to bez debat, ale v druhé polovině filmu mě přestala bavit i ona. Na druhou stranu si její postavu nyní, půl roku po projekci, alespoň pamatuji, zbytek nikoliv. Jakoby se mi to celé nějak rozpilo. Antonionimu jsem přišel na chuť až díky filmům Zvětšenina a Zabriskie Point. ()
6/10 ()
Že se svět blíží ke svému konci poznáte podle toho, že je Monica Vitti přebarvená na zrzavo. ()
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Reklama