Persuasion
Láska Anny Elliotovej
Režie:
Adrian ShergoldScénář:
Simon BurkeHudba:
Martin PhippsHrají:
Sally Hawkins, Rupert Penry-Jones, Alice Krige, Anthony Head, Stella Gonet, Tobias Menzies, Amanda Hale, Julia Davis, Finlay Robertson, Joseph Mawle (více)Obsahy(1)
Další adaptace románu Jane Austinové v Čechách známého jako Anna Eliotová. Hlavní hrdinka je Anna (Sally Hawkins), nejstarší ze tří sester, je milá, rozumná, hodná, ale nešťastná. Před 8 lety byla zamilovaná a zasnoubená, ale rodina jejího vyvoleného odvrhla, a tak se Anna musela své lásky vzdát. Osud jí ale připravil další šanci. Hrdinka opět potkává svého bývalého snoubence kapitána Wentwortha (Rupert Penry-Jones), ovšem za nečekaných okolností, při návštěvě u provdané sestry je jí představen jako nápadník jedné z jejich sestřenic. Kvalitně zpracovaný příběh přináší zajímavý pohled do duší obou hrdinů. Představitelka hlavní role Sally Hawkins byla za svůj výkon odměněna Zlatou Nymphou na Televizním Festivalu v Monte Carlu. (ylang)
(více)Recenze (78)
Austenovské romance, to je moje krevní skupina, ty já můžu. Tato nepatří k nejzdařilejším a to nejspíš proto, že ji lze srovnávat s jinými kvalitněji natočenými díly této autorky. Působivá hudba, příjemná atmosféra, přitažlivé prostředí starých anglických sídel a krásné přírodní exteriéry – nic tu nechybí. Jednoduchý klasický příběh ztracené a znovu nalezené lásky a zvolna plynoucí děj pokazil na tu dobu nevhodný a zbytečně uspěchaný závěr. Hlavní hrdinka by podle mých představ měla být pohlednější, energičtější a sebevědomější i když v tomto případě neměla mezi ostatními ženskými představitelkami příliš velkou konkurenci. Asi v Anglii krásky došly. ()
Jeden z románov Jane Austenovej, kde okrem hlavnej myšlienky (nápadu) dejovej línie sa toho veľa nedeje, čo sa odrazilo pochopiteľne aj na scenári filmu. Nestotožnila som sa s réžiou ani ponurou atmosférou. Herci však boli sympatickí a bolo príjemne ho vidieť, najmä keďže poznám knižnú predlohu. Ako film ale podľa mňa nestojí za veľmi veľa. ()
Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. ()
Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. ()
Zase jednou film, jemuž dávám trojku nerad, protože by si zasloužil spíš čtyřku. Nemohu si však pomoci, závěrečný veletoč, jemuž dominuje podivná scéna à la Lola běží o život, mi prostě zaskočil v krku. Sally Hawkins je svým způsobem velmi hezká, tak nechápu, proč její Anna byla za neustále se něčeho lekající ošklivku (oproti předloze, v níž má být sice unavená a uvadlá, nicméně v závěru se jí vrací krása) s mastnými vlásky. Nicméně roztřesená kamera působila zajímavě, jakoby divadelní ozvučení (zaplať pámbu jsem slyšel originál) dodávalo jistý šmrnc, atmosféra působila velmi anglicky a nebýt zmíněného závěru (který však nemusí vadit někomu, kdo nezná předlohu a navíc je mu jedno, jak to v té době ve vyšší společnosti chodilo), byla by to čtyřka jako vyšitá. PS: jak tak čtu komentáře, zmínil jsem vlastně všechno, co napsali už ostatní, což mě sice moc netěší, ale asi to tak mělo být. ()
Reklama