Vyznání Anny Elliotové

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)

Adaptácia románu Jane Austen, ktorá vyšla na Slovensku pod názvom Láska Anny Elliotovej nás vovádza znovu do starého Anglicka, do austenovského sveta plného lásky, povinnosti, nenaplnených túžob, predsudkov ale aj snobizmu a pýchy. Hlavná hrdinka Anna dusí svoju zranenú a nenaplnenú lásku hlboko vo svojom srdci veľa rokov. Trpí a divák trpí s ňou. Už dávno oľutovala, že dala prednosť rodine, ktorá si veľmi zakladá na svojom šľachtickom pôvode pred vlastným šťastím a láskou k mužovi z nižšej spoločenskej vrstvy. Dočká sa ešte svojho šťastia? Scenár filmu sa snaží dodržať hlavnú líniu príbehu, aj keď je oproti predlohe predsa len v mnohých detailoch odlišný a podstatne oklieštený. Nepôsobí to však rušivo, najmä nie pre diváka, ktorý príbeh nepozná. Výkon Anny v podaní Sally Hawkins je dosť presvedčivý, dokonca ani tá atletická scéna v závere mi až tak nevadí. Zdá sa, že práve ona ešte viac vyhrotila stresovú situáciu a časovú tieseň, do ktorej sa Anna vo finále filmu dostala. Zrazu bola ochotná riskovať svoje zdravie, ba dať i svoj život, len aby nepremárnila šancu na šťastie, ktoré bolo zrazu tak blízko. Film ma emocionálne opäť obohatil, tak ako iné diela Jane Austen, ale viem si predstaviť aj lepšiu adaptáciu. S réžiou nie som stotožnená na 100 %. (07.12.2008)

Až na ten závěrečný několika set metrový sprint v dobovém kostýmu naprosto klasické, ale příjemné televizní zpracování u nás ne až tolik známého románu Jane Austinové Anna Elliotová. Mladá žena byla před osmi lety donucena ke zrušení sňatku s chudým Wentworthem. Po osmi letech však z něj je bohatý a pohledný kapitán britského námořnictva a zásluhou osudu se opět dostává do blízkosti rodiny Elliotů. A jsme v romantickém dramatu, takže asi víme, že po mnoha peripetiích se vše vyřeší. Televizní zpracování netrpí na výpravu, ta je dobrá a opět nás zavádí do oněch starších dob. Hudba: Martin Phipps (20.09.2010)

Poměrně solidní, romantické drama, které je v záplavě německých braků pohlazením po duši. U tohoto snímku lze dobře vypnout, relaxovat a nepřemýšlet, což je mnohdy velké plus. Tvůrci dobře zvolili exteriéry - anglická honosná sídla zasazená v parcích a zahradách, pobřeží moře či města. Charaktery postav jsou dobře prokreslené, což není k údivu, když předlohou je dílo z pera Jane Austen. Chyby: 1) Na začátku filmu otevře Anna svou dřevěnou truhličku, v níž má schované dopisy převázané stužkou. Sfoukne z nich prach, ovšem kde se na nich vzal? Byly přece zavřené! To se práší i přes víko?2) Ve scéně (tuším, že kolem 50. minuty, ale nejsem si jistý), kdy Anna jede kočárem s Frederickem oznámit, že jedna z dívek se poranila, otevře Frederick bránu, následuje oznámení a chvíli na to vidíme, jak Wentworth odjíždí na černém koni pryč. Kde se tam ten kůň najednou vzal? Nebylo vidět, že by jej někdo přivedl. Zajímavost: Zhruba ve 26. minutě můžeme slyšet Annu hrát na klavír Beethovenovu sonátu cis moll - Měsíční svit. (25.01.2011)

Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. (18.06.2014)