Vyznání Anny Elliotové

Ačkoliv jsem posmrtně vydanou knihu Jane Austen ještě nečetla, měla jsem dle pozitivních čtenářských ohlasů větší očekávání než např. u Pýchy a předsudku (četla), přeci jenom je toto dílo považováno z její pozdní tvorby za nejvážnější. A velká očekávání následují adekvátní zklamání. Film je jako jednotné kontinuální dílo natočen poutavě, hudba vytváří atmosféru jakou má a herecké obsazení neurážející. V potaz beru také to, že u takové tematiky všichni dopředu ví, kam děj bude směřovat a jak bude končit. Ale neubráním se pocitu, že ta Anna, která má být tahounem příběhu a nehynoucí láskou kapitána Wentwortha by měla i na plátně přeci jenom vykazovat více známek života? Jinak nechápu kam námořník oči dal, spíš mi většinu filmu připadala jako chudinka, co v podstatě celou dobu ani nehlesla. A její konečná maratonová scéna mi připadala až směšná (vážně takhle v knize celé poledne sprintuje?:-), nehledě na ten minutu přibližující se polibek na veřejnosti! I přes to přese všechno se Jane rozhodně nemusí otáčet v hrobě a Sally Hawkins mě přesvědčila, že není jenom holka na zabití (Happy go Lucky). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Kniha přečtena. Film je dramatizován až běda, pobíhající scéna je skutečně jen dílem scénáře, stejně jako jiné nepochopitelné lahůdky (nemocná, do té doby nehybná přítelkyně najednou vstane Annu honit po ulici s klíčovým vysvětlením na 3 s), které mi tam neseděly už při shlédnutí prvém. 3* (10.05.2010)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)

Nebýt té otřesné scény v závěru, dala bych možná i tak trochu nezasloužené čtyři hvězdičky, protože přes všechny svoje nedostatky (a že jich tam je) má ten film úžasnou atmosféru a několik opravdu působivě nasvícených scén. Ale když se na konci Anna rozběhla za kapitánem Wenthworthem přes celý Bath a pak ještě zpátky, došlo mi, že tři hvězdičky jsou až dost. Koneckonců Sally Hawkinsová v hlavní roli není zrovna bůhvíjak sympatická (mimochodem, nikdy bych nevěřila, že můžou empírové šaty někomu neslušet, ale ona zvládla i tohle) a Rupert Penry-Jones má po celou dobu tak neuvěřitelně vážný výraz, že to působí až komicky. Ve srovnání s o dvanáct let starší verzí nemá tahle adaptace šanci obstát. (17.06.2010)

Persuasion (česky jako Anna Elliotová nebo Pýcha a přemlouvání, 1817), jakožto poslední dílo Jane Austen, je poněkud zastíněné některými oblíbenějšími díly. Nicméně se jedná o velmi zdařilý zralý román. Mezi filmaři není tolik oblíbený jako Pýcha a předsudek nebo Emma, ale o to víc může potěšit. BBC televizní produkce se Sally Hawkins v titulní roli je velmi roztomilá, všechny ty náhody a nepohodlí a náznaky jsou rozehrané tak autenticky, jak jen je to v daném žánru možné. Navíc tu má maličkou vedlejší roli moje stará láska Stella Gonet, takže jsem si to vysloveně užila. (21.08.2023)

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)