Lars a jeho vážná známost

Nevšední, krásné a zároveň bolestně dojemné zpracování o křehkosti a odlišnosti lidského jedince. Zajímavý a příjemně chladivý je feeling celého filmu, který velmi autenticky připomíná severskou tvorbu. Jména postav, pošmourné zimní počasí, celková melancholie. Chladný sever v jinak zcela americkém filmu. Tato atmosféra skvěle doplňuje Larsovu povahu. Zcela mimo střed mého zájmu byl fakt, že způsob, jakým je celý příběh vyprávěn, by v kruté realitě nejspíš v tomto rozsahu rozhodně nebyl proveditelný. Larsovi a jeho vážné známosti jde především o toleranci, empatii a pochopení odlišnosti jiných lidí. Snímek ukazuje naději, pohádkovou vizi a možná přece jen v jistých ohledech uskutečnitelnost, jak pomoci uzavřenému a zranitelnému člověku v jeho vlastním světě. A zároveň jak jej za pomoci jeho vlastních iluzí a přání pomalu vytahovat z té bezpečné klícky, do níž se před lidmi uzavřel. Existuje jistě spousta lidí, kteří mluví často raději s neživými předměty a zvířaty, než s lidmi. Ti totiž dokáží ublížit. Dokáží ublížit i těmi nejmenšími maličkosti a pro ně nepodstatnými slovy, která vyřknou. Dokáží ublížit tak moc, že se z toho naše duše sbírá jen velmi těžko. Možná dokážeme něco zapomenout a čas dokáže zalepit, ale pořád "to" v nás bude. Tím se začneme uzavírat do své ulity a stavět si obrannou zeď, před níž se před lidmi chráníme a nedokážeme k nim mít "normální" vztahy. Jak v komunikaci, tak v citové oblasti. Zklamání a strach ze zklamání totiž hrozně bolí. Dokážeme milovat a cítit k někomu někdy tak silně a s přesvědčením, že něco podobného již nikdy nezažijeme. Stejně jako víme, že ač je tento člověk vedle nás, můžeme se ho dotknout, nikdy s ním skutečně nebudeme. Je pro nás tak blízko a přesto tak nedosažitelný. Může být skutečně náš jen v našich představách, které si sami vytváříme a které by se realizací rozpadly na kousky. Chybí nám někdo, ale zároveň musíme vědět, že je tu bezpečný odstup, který nám vždy bude zaručovat trápení z nemožnosti být si blíž, stejně jako vědomí toho, že náš "kontakt" či vztah nedosáhne hlouběji, než na objetí, dotek, či pohledy. A i to dokáže bolet. Protože, když Vás objímá ten, koho tolik potřebujete, ale nemůžete s ním být, když se na Vás dívá, víte, že stejně budete jednou zase bez něj. Stačí, aby odešel z místnosti, nebo, aby jste jej nějakou dobu neviděli. Aby na vás zapomněl, abyste pro něj přestali být důležití (a byla jsem vůbec?) stejně tak, jako on pro Vás nikdy nepřestane. Vždycky bude on. Ale, jen se podívejte na lidi kolem sebe. Na ty, co znáte, i na ty, co jen vídáte. Když si představíte, jak se k sobě lidé chovají, jak jsou často bezcitní, bezohlední, krutí. Obyčejní, průměrní, jak se na Vás dívají, jen když vypadáte "jinak." Když nejste jako oni. Co by asi říkali na Larse? Partičky vymatlaných kreténů by už čekaly se šílenými úsměvy a přichystaným posměchem za rohem, aby jej mohli začít urážet. Ostatní by začali natahovat ruce a jejich prsty by se stáčely na Larse. Začali by si spiklenecky špitat a nasazovat tupé, nechápavé výrazy. Kolik osob mezi davem by se našlo, kteří by jej pozorovali s dojetím, pochopením či úsměvem, který by nebyl výsměšný? (31.12.2011) (méně) (více)