Čekání na zázrak

Mrazivé a depresivní Los Angeles... film Powder Blue kráčí ve stopách vyšlapaných Magnolií nebo Crash. Několik smutných příběhů proplétajících se dohromady. Pravda, není to už nic originálního, ale zpracování je velice slušné. Hudba, kamera, vizuální styl i herecké výkony jsou klady. Zato předvídatelnost a méně originální příběh mínusy. Pěkný film, pro fanoušky podobných dramat určitě doporučuji. (20.05.2009)

Film o Vietnamcoch v USA- sranda ze v popredi je hlave tzv . muslimska integrace, kriminalita, zakony atd atd atd ...... a Vietnamske realie nie su popisovane takmer vobec- ani v mainstreae ani v alternative. Pricom Ho Ci Minh nebol dobrak, ktory sa usmieva - brutalita zltej rasy je povestna. Tuto aspon sledujeme Vietnamcov v US meste Los Angeles - miesi sa to tam, ludske osudy sa pretinaju navzajom -- oplati sa mat to . 66 % (25.08.2019)

Tyhle "Crash" filmy mám ráda, ale tohle se zatraceně nepodařilo. Tolik klišé nakupených v jednom filmu jsem už dlouho neviděla. Swayze herecky překvapil, Whitaker zahrál tradičně skvěle, ale neustále hraje jedny a ty samé postavy a pije mi tím krev. Biel až moc tlačí na pilu. Celý děj je strašně předvídatelný, o konci ani nemluvě. Zkrátka velká ztráta času. (29.05.2009)

Takové komornější, nízkorozpočtové, s velkými hvězdami. Nakonec přece jen happy ending, přestože nese s sebou velké neštěstí. Mně se to opravdu líbilo. Akorát tempo je trochu pomalé na můj vkus. I když už tady něco podobného bylo, pár originálních věcí se najde. Obdivuju Jessicu za její kreace u tyče. To stálo asi hodně potu a dřiny. Jak jsem už řekl, nezávislost snímku na Vás dýchá z každého záběru, i když tam hrajou takoví herci, jako je Ray nebo Forest. Už nevím, co bych dodal. (01.12.2009)

Dobře se mi dívalo na nedobré osudy losangeleských občanů nižší kategorie, kteří musí každodenně nést mimo své hlavní břímě ještě vedlejší produkty života neúspěšných, zlomených, osamělých či odlišujících se lidí, přičemž vyhlídky k splnění jejich tužeb jsou dosti mizivé - přesto žádný z nich nepřestává bojovat, i když to na první dojem nemusí být zjevné. Divák je nenásilně vtažen do tíživých situací, jejichž naléhavost graduje skvělým hudebním podkresem, každou postavu si svým způsobem oblíbí (dokonce i Raye Liottu, který, doufejme, přezrál natolik, že nikoho nenapadne obsazovat ho do rolí osudových svůdníků, to by byla dost osudová chyba) a závěr mu přichystá úlevné vydechnutí, skoro jako odměnu za sdílení strázní čtyř lidí najednou. A myslím, že Scarlettino strip číslo bylo tím nejlepším filmovým, které jsem viděla. (30.01.2012)