Čekání na zázrak

A to som prave zacala mat pocit, ze mi tu chyba prsne to, co tak neuveritelne zboznujem. Som rada, ze prisiel Powder Blue v pravy cas, aby mi dokazal, ako velmi som sa mylila... Minimalisticky, ale zaroven tak neuveritelne silny film, ktory ma vzdy emocne rozprasi na marne kusky. Nie je to len tou fantastickou hudbou, nadherne ludskym a az priam naturalistickym scenarom, ale je to hlavne hereckymi vykonmi, ktore v sebe odzrkadluju snad vsetku bolest, ktoru hlavni hrdinovia zazivali. Pribeh, v ktorom zazijete vzlety aj pady, radosti aj starosti a co je pre mna podstatne, prezivala som to s nimi, a to naozaj velmi intenzivne. Tlieskam. (09.05.2009)

Přibrzdit nebo uspíšit ten pád? Komu by se chtělo kráčet sešlapaným osudem, po černých nitkách...Světlo života se míhá před očima. Polapila nás zrádná existenční zář - ten masožravý květ, který vyčnívá. Jsme otisky pouhopouhé iluze v době temna, v davu "lepší společnosti" opuštěné, marné, zbytečné...Mžitky modré, červené, nebe se proměnilo, odvrátilo svou tvář. Vychrstni na nás poctivé slzy noční oblohy. Noc - ta dáma v černém oblékla svůj tmavý háv, odevzdej jí do dlaní svůj "ubrečený" šat. Stůněme beznadějí, toneme v zoufalství, v citovém prohloubení. Sami osamělí po krajích levného vyproštění...Takový je život. Tak může vaše tělo i duši mást, pohltit, rozdrtit. Přikryj tu utýranou nahotu bytí, zachraň zuboženou krásu v objetí. Střádej si své čtyřlístky pro štěstí na později, získej oporu v lásce k tomu, kdo chce být po tvém boku. S nadějí vyplň pozadí vlastní identity. Nech ji volně plynout a zrcadlit. Věř v lepší časy, mohou tě obklopit. (02.08.2015)

Dobře se mi dívalo na nedobré osudy losangeleských občanů nižší kategorie, kteří musí každodenně nést mimo své hlavní břímě ještě vedlejší produkty života neúspěšných, zlomených, osamělých či odlišujících se lidí, přičemž vyhlídky k splnění jejich tužeb jsou dosti mizivé - přesto žádný z nich nepřestává bojovat, i když to na první dojem nemusí být zjevné. Divák je nenásilně vtažen do tíživých situací, jejichž naléhavost graduje skvělým hudebním podkresem, každou postavu si svým způsobem oblíbí (dokonce i Raye Liottu, který, doufejme, přezrál natolik, že nikoho nenapadne obsazovat ho do rolí osudových svůdníků, to by byla dost osudová chyba) a závěr mu přichystá úlevné vydechnutí, skoro jako odměnu za sdílení strázní čtyř lidí najednou. A myslím, že Scarlettino strip číslo bylo tím nejlepším filmovým, které jsem viděla. (30.01.2012)

Lehce protkané tragické osudy ztracených existencí. Žádný emo ždímání slz se ale nekoná. Z chladného průměru to nevytáhne modrý filtr, ani sympaticky se snažící herci. Takových filmů už tu byly mraky. Nakonec si to stejně budou všichni pamatovat díky striptýzu ramenaté Jessice Biel. Poslední film Patricka Swayzeho. RIP. (15.10.2009)

Nemocnice, bufet, kostel, topless klub, vězení, autobus. Žádná exkluzivní místa, žádné pseudostarosti lidí, žijících v přebytku. Tohle není obyčejné blue, tady jde o powder blue: velké ztráty a zoufalá hledání. Výborní herci, dojímavý soundtrack, plno smutku, trocha naděje, to vše s minimem sentimentu. 85%. (01.05.2011)