Zatmění

Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... (19.11.2009)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Ech, postavy v Antonioniho filmech jsou na můj vkus příliš chladné, v chování odlidštěné. Psychologicky naprosto zmatené, rozervané, ani ony samy nevědí co chtějí, jak to má pak vědět divák? Hovoří spolu, ale komunikačně se míjejí, nerozumí si. Prostě odcizení v moderní společnosti. Po obsahové stránce opět téměř nulové, ale Antonioniho režijní styl tomuto filmu ( stejně jako Zvětšenině ) dodává zajímavou náladu a rozhodně nenudí, vlastně se na to příjemně dívá, jeho filmy rozhodně mají své kouzlo, ale na můj vkus příliš chladné kouzlo. (25.10.2005)

To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. (08.06.2017)

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy. (16.02.2011)