Invictus: Neporažený

Eastwoodova réžia je solídna, Peckhamov scenár však plný klišé, sentimentu a predvídateľnosti. Eastwood ale na naivite stavia, je to film, obhajujúci jasné hodnoty a zámerne sa vyhýbajúci kontroverznosti. Ak by to bolo o americkom prezidentovi a americkom tíme, asi by tu bolo hodnotenie o 30% nižšie. Bohužiaľ ak ste s prezidentom, tak sa chováte ako posratý, takže dialógy s Mandelom nemôžu pôsobiť prirodzene. Freeman je proste Freeman, nedokázal som sa naladiť na fakt, že hrá juhoafrického prezidenta a prejav Damona je asi zámerne tupý, ale keď je trochu pribratý, tak tak aj pôsobí:). Film v mojich očiach zachraňuje fakt, že jeho veľká časť sa odohráva na štadióne Ellis park v Johanesburgu, kde naši zvíťazili pred štyrmi rokmi nad Talianskom a vtedy som pociťoval asi najväčšiu národnú hrdosť v mojom živote. (27.11.2014)

Zvláštní jeví se na pohled symbióza politického dramatu se sportovním filmem a přesto se Eastwoodovi podařilo důstojné spojení obého. Prostor mezi sportem a politikou především líčí osobnost Nelsona Mandely jako politika obrovské mravní síly, jehož hlavním tužbou je stmelení národa rozeštvaného apartheidem a obavami z věcí příštích. Člověka spravedlivého, který nehledá mstu, ale porozumění. Člověka, který věří, že i sportovní vítězství může pomoci zklidnění napjaté vnitropolitické situace. Nu, zde je snad film (nikoliv zřejmě skutečný Mandela) naivní až příliš - nevěřím na přetrvání pout, které vytvořilo něco tak prchavého jako zlatá medaile. Naivní je zřejmě uvědoměle, jak lze tušit např. z občas zabíraných novinových titulků ("Kriminalita v JAR stoupá"), což mé protesty samozřejmě zmenšuje. Druhé ohnisko filmu leží v samotném rugby a i přes autentickou historicitu mi tato složka film kazí. Klasická cesta outsidera na vrchol, byť se skutečně odehrála, je tu vyzdůrazňována pro mě přehnanými prostředky: mýtizací finálového soupeře a přetaženou počáteční kritikou týmu (hlavní kritik plive jed jak kobra). Okoukané mi připadají scény líčení sportovního ducha a jeho posilování. Snad se tu negativně projevuje i moje averze k vrcholovému sportu jako takovému. Svým způsobem je to vlastně malý zázrak, že uděluji sportovnímu filmu silné ***. To se neděje často. (29.03.2010)

Hrdinstvo a morálka a starý dobrý Clint, aj keď tentokrát príliš veľa "vlajok", príliš veľa idealizmu a premrštená dĺžka..Niektoré momenty boli vo filme silné, avšak výsledný produkt príliš za srdce nechytí. Mandela bol vykreslený ako sám Pánbožko, dokonalý, nezdolný a od Clinta to vyznieva LEN ako oslavná óda, ak tým nič iné nechcel povedať. (07.03.2010)

I'm the Master of my Fate. I'm the Captain of my Soul. Předně chci všechny varovat. Ano, je to film Clinta Eastwooda, ano, hraje tam Morgan Freeman, ale nečekejte žádné drama ve stylu Million Dolar Baby, Výměna nebo Gran Torino. Bylo by rozhodně nefér hodnotit Neporaženého nízko jen proto, že s Vámi nezamává tak, jako právě výše zmiňovaní. _______ Co mě dost překvapilo, byl směr, kterým se Clint vydal. O Mandelovi samotném se toho moc nedozvíme, snad jen základní fakta (vězení) spíše se zaměřuje na jeho činnost potom, co se stane prezidentem JAR. Na rozpolcený národ, na vysoká očekávání, která jsou na Mandelu kladena… A právě v té chvíli se rozjede ragby linie. A ta se naprosto skvěle a nenásilně prolíná s prezidentskou. K tomu si připočtěte skvělou hudbu, vynikající kameru a hlavně herecké výkony. Freeman měl tak dokonalý akcent, že později jsem ani nevnímal, že to je on. Damon mi zase předvedl, že umí více, než běhat se zbraní. Opravdu jsem se u filmu nenudil. Přiznávám, výše zmiňované snímky mají kvality někde jinde, ale i tak musím dát plný počet. Protože takhle příjemný film jsem už hodně dlouho neviděl. Je mi jasné, že tohle někomu nebude stačit, ale asi mám nízké nároky. Jsem zvědavý, s čím nás Clint překvapí příště. (02.01.2010)

Ano, souhlasím s ohlasy, že je a bude přetěžké překonat laťku nastavenou Gran Torinem. Potvrzuje to však fakt, že pojem Clint Eastwood je zcela samostatnou kategorií, se kterou mohou ostatní jen těžko soupeřit. Pokud tedy upustíme od srovnávání s jeho předešlými snímky (především pak s Gran Torinem, které máme ještě všichni v živé paměti), je na snadě přiznání, že jde o vysoce kvalitní záležitost. Clint ději opět vdechl ohromné lidství, nad čímž se podivuji u každého jeho filmu. Povyšuje tím pouhou podívanou na hluboký zážitek. A opět, opět nádherně emotivní hudba, na které i tentokrát spolupracoval se svým synem, jehož bylo možné vidět na podzim 2009 v Hradci Králové v rámci festivalu Jazz goes to town. Není přeci vrcholem umění oslovit člověka filmem, ve kterém není žádná zápletka a v němž je jasné, jak všechno dopadne? (14.03.2011)