Invictus: Neporažený

No, rugby me nezajima, politika, natoz nekde v JAR uz vubec ne, ale Clint je machr a zaruka kvality, takze jsem se docela tesil a vysledek, ac neni spatnej, stejne je takovej nemastnej neslanej. Ne ze by to tech 130 minut nudilo, to v zadnym pripade, naopak to utece docela svizne a po rezijni strance neni filmu co vytknou, pusobi to, jak kdyby Clint byl pouze nejaky pozorovatel a proste zaznamenal udalosti. Navic, i kdyz se jedna o klasiku o ceste looserskyho tymu na vrchol, obejde se to bez nejakejch zbytecnejch klise a radoby dojemnejch scen. Bez velkejch reci se to sice neobejde, ale ty nepusobi nijak rusive, spis naopak. Samotny zapasy jsou pak natoceny perfektne a to je Clint ani nepotrebuje nijak pribarvovat nejakejma kamerovejma vychytavkama a podobne. Ale film samozrejme neni jen o tom sportu, ale i o politice, respektive hlavne o prezidentovi a Mandela je v podani perfektniho Freemana predkladanej jako totalni sympatak, dobrak a moudrej, spravedlivej clovek. Misty uz je to skoro az moc, jak je na kazdyho hodnej a s kazdym kamarad a vic nez nejaky schuze ho zajima vysledek zapasu, ale Freeman ma takovy charisma, ze mu to vse verite. Co se tyce Damona, je na nem videt, ze nahodil par kilo svalu, herecky slusny, ale ten blondatej preliv je dost hroznej. Proste film po vsech strankach na profesionalni urovni, ale proste nedokaze strhnout nebo vyvolat nejaky emoce a tak nak mi bylo jedno, co se stane. Takze fakt nevim, co tim Clint chtel vlastne rict, navic bych rek, ze to ani neni typickej oskarovej kandidat, mozna tak pro Freemana a za rezii, tot vse. Ale 4* to da. (07.01.2010)

"Fotbal je hra gentlemanů hraná chuligány. Ragby je hra chuligánů hraná gentlemany." V tomto snímku je snadný fandit z 93% bílým jihoafrickým Springboks na cestě za sjednocením dvoubarevnýho národa, ale já jsem přesto ve finále marně hnal kupředu svý oblíbený All Blacks. Z hlediska ragby je snímek v pořádku, spodní záběry mlýna založenýho po burácivým "Hu!" jsou fascinující, finálovej zápas bez položený pětky trochu zavání sterilitou, ale pořád je to lepší než nadpozemsky obdivný vylíčení pana Mandely, kterej tentokrát disponuje chytrostí Einsteina, laskavostí Ježíše a fyzickým fondem Dr. Sheldona Coopera. (03.07.2012)

I'm the Master of my Fate. I'm the Captain of my Soul. Předně chci všechny varovat. Ano, je to film Clinta Eastwooda, ano, hraje tam Morgan Freeman, ale nečekejte žádné drama ve stylu Million Dolar Baby, Výměna nebo Gran Torino. Bylo by rozhodně nefér hodnotit Neporaženého nízko jen proto, že s Vámi nezamává tak, jako právě výše zmiňovaní. _______ Co mě dost překvapilo, byl směr, kterým se Clint vydal. O Mandelovi samotném se toho moc nedozvíme, snad jen základní fakta (vězení) spíše se zaměřuje na jeho činnost potom, co se stane prezidentem JAR. Na rozpolcený národ, na vysoká očekávání, která jsou na Mandelu kladena… A právě v té chvíli se rozjede ragby linie. A ta se naprosto skvěle a nenásilně prolíná s prezidentskou. K tomu si připočtěte skvělou hudbu, vynikající kameru a hlavně herecké výkony. Freeman měl tak dokonalý akcent, že později jsem ani nevnímal, že to je on. Damon mi zase předvedl, že umí více, než běhat se zbraní. Opravdu jsem se u filmu nenudil. Přiznávám, výše zmiňované snímky mají kvality někde jinde, ale i tak musím dát plný počet. Protože takhle příjemný film jsem už hodně dlouho neviděl. Je mi jasné, že tohle někomu nebude stačit, ale asi mám nízké nároky. Jsem zvědavý, s čím nás Clint překvapí příště. (02.01.2010)

Zvláštní jeví se na pohled symbióza politického dramatu se sportovním filmem a přesto se Eastwoodovi podařilo důstojné spojení obého. Prostor mezi sportem a politikou především líčí osobnost Nelsona Mandely jako politika obrovské mravní síly, jehož hlavním tužbou je stmelení národa rozeštvaného apartheidem a obavami z věcí příštích. Člověka spravedlivého, který nehledá mstu, ale porozumění. Člověka, který věří, že i sportovní vítězství může pomoci zklidnění napjaté vnitropolitické situace. Nu, zde je snad film (nikoliv zřejmě skutečný Mandela) naivní až příliš - nevěřím na přetrvání pout, které vytvořilo něco tak prchavého jako zlatá medaile. Naivní je zřejmě uvědoměle, jak lze tušit např. z občas zabíraných novinových titulků ("Kriminalita v JAR stoupá"), což mé protesty samozřejmě zmenšuje. Druhé ohnisko filmu leží v samotném rugby a i přes autentickou historicitu mi tato složka film kazí. Klasická cesta outsidera na vrchol, byť se skutečně odehrála, je tu vyzdůrazňována pro mě přehnanými prostředky: mýtizací finálového soupeře a přetaženou počáteční kritikou týmu (hlavní kritik plive jed jak kobra). Okoukané mi připadají scény líčení sportovního ducha a jeho posilování. Snad se tu negativně projevuje i moje averze k vrcholovému sportu jako takovému. Svým způsobem je to vlastně malý zázrak, že uděluji sportovnímu filmu silné ***. To se neděje často. (29.03.2010)

Nelson Mandela je výzva. Jeho život přímo řve po převedení na filmové plátno. Eastwood mohl natočit hollywoodsky megalomanskou, glorifikující podívanou. Stačilo využít Mandelovo nespravedlivé uvěznění, vyždímat divácky přitažlivé téma apartheidu a natočit jiný Hotel Rwanda. Ono vlastně stačilo sáhnout po kterékoli ze životních kapitol tohoto jihoafrického bojovníka za lidská práva a jistě by se začal rýsovat nový Oskary ověnčený Schindler. Eastwood si ale vybral úplně jinou cestu. Nečekaně umně zakomponoval geniální jemnost Mandelova politického smýšlení do kulis bojovného, energií přetékajícího chuligánského ragby. Jako v každém sportovním dramatu (nebudeme si nalhávat, že Invictus do této kategorie nespadá) i tady se děj často pohybuje na hranici patosu, ale vše je vždy vyváženo přirozeností Freemanova křehkého projevu. Výtky o předvídatelnosti děje rozhodně nejsou na místě! Přece jen se pohybujeme v historických, tudíž všeobecně známých faktech. Pro mě jsou to plnohodnoté **** a nebýt toporného bezksichta Damona, dám i tu pátou. (02.01.2010)