Max Manus

Norská patriotická odpověď na americké válečné filmy. Max Manus přichází se svou severskou tváří války, epickými výjevy a klasickými klišé, které od tohoto filmu očekáváte. Nebudu vám věšet bulíky na nos, je to přesně takový film, který glorifikuje válečné odbojáře. A jedním dechem dodávám, že zde to dělá skutečně kvalitně. S Maxem se sžijete, budete mu fandit i bát se o něj a jeho přátele. Prostě kvalitní počin severského filmu, který potěšil jak srdce, tak oko mé. 75% (18.06.2017)

Tak takhle má vypadat správnej válečnej film. Být reálnej, válečnej, a zajímavej. A představil nám zajímavou a odvážnou postavu, o které jsem nikdy neslyšel, a přitom je tak zajímavá a odvážná. Je to film hodnej doporučení. Je zajímavej, válečnej, reálnej a Manus je zajímavej a odvážnej. A tohle je komentář jak od retarda, já vim... (03.04.2011)

Místy se to docela nepříjemně táhlo, což jsem teda fakt nečekal, ale na druhou stranu mě snad nikdy neomrzí koukat na likvidování nácků. Natočené to bylo zároveň pěkně a jelikož mám obecně válečné filmy rád, přihodím tu čtvrtou hvězdičku, i když se o tomto tématu dají rozhodně sehnat lepší kousky, 70% (09.02.2019)

Perfektní řemeslo, které hodně těží z tématu druhé světové války a žánrového kánonu, do nějž ovšem příliš nepřidává ani jej neporušuje. Je škoda, že tvůrci nevěnovali více úsilí a času souboji Max versus Siegfried (mohl to být chytrý a nekompromisní záporák). Ten se sice filmem prolíná a dokonce má i jakési vyvrcholení v jeho závěru, ale je příliš nekonzistentní a schématický. Což se v podstatě dá říct o celém snímku. Souboj Norů proti Němcům je díky skvělé audiovizuální stránce řekněme našlapaný, ale troskotá v základech. Tvůrci si házejí klacky pod nohy už jen tím, že divákovi nabízejí i náhled na situaci ze strany protivníka. Kvůli nedostatečnému prostoru ale Němci vypadají neschopně a jakékoli jejich pokroky jsou předneseny zkratkovitě. Nepůsobí jako důstojní soupeři. Škoda… (23.03.2011)

Už nevím z kolika zemí jsem viděla film s odbojovým hnutím, ale norský tam po dnešku taky zařadím. Lákadlem na tenhle snímek byl Aksel Hennie, který mně padnul do oka ve filmu Špatně rozdané karty. A tady v roli Maxe Manuse jsem byla s jeho výkonem taky maximálně spokojená. Je to jeden z filmů, který nepatří mezi ty, kde bych napětím ztrácela dech, ale měl svojí hloubku v tom, že nám ukázal možná trochu jinou stránku takového nasazení pro svojí zem. Je o přátelstvích, která v té době vznikala, o vztazích a ztrátách a s tím spojený smutek a následná deprese. Jinak mně celou dobu tenhle film připomínal svou dějovou linií jiný a také podle skutečné události Cambridge Spies. A s těmi závěrečnými titulky to není vůbec špatný nápad. (14.10.2013)