Paříž

Povedený film, jehož většina zápletek a dějů je nedokončená a nedořešená a film tak představuje určitý výřez nebo obraz skutečnosti, přičemž děj tu byl už před ním a poplyne dál i po něm. Snahu o zdání autenticity výřezu z komplexního života samého ovšem poněkud podrývá fakt, že za ním vždy stojí tvůrci filmu, všemocní tím, co do obrazu vyberou. (25.01.2013)

I Paříž se svými krásami má v sobě spoustu bolesti a smutku. Každá z postav zažívala své trápení v různé podobě a intenzitě. Společným ukazatelem byla láska a její hledání nebo zakořenění se v cizí zemi. A jak bylo řečeno, Paříž se stává městem pro bohaté. Místy byla odosobněná. Zaujala mě láska profesora ke své studentce a její výrok, ať ji nechá žít a necitlivý přístup majitelky pekařství k zájemcům o zaměstnání z řad cizinců. To je pro Paříž určitě palčivé a všudypřítomné téma. J. Binoche byla opět přirozená, role jí sedla. (15.11.2010)

Jako existují tuctové romantické komedie, tak existují tuctové art filmy. Kolikrát už jsme sledovali krizi stárnoucího profesora a jeho románek se studentkou, kolikrát jsme sledovali mladého muže s těžkou nemocí, kolikrát jsme viděli zdvižený prst moderního kazatele - žena na prodej jako maso na háku, sociální pracovnice nemá pro osobní problémy čas na svou práci, co jsou naše problémy problémy proti těm v Africe, abychom se nakonec dozvěděli, že děti, naše budoucnost, jsou smyslem života, nikoliv vysokoškolské memorizování historických faktů, nikoliv návrat do mládí, ale přijmutí toho, že stárneme, že umřeme, a že nesmrtelnost je v našich potomcích. Jako kdyby ten film točil student prvního ročníku filosofie, který nám, co jsme ještě neprohlédli, chce zjevit Pravdu, a neuvědomuje si, že už to před ním učinilo nespočetně jiných studentů. Nic proti banálním životním pravdám, ale tento pohled kavárenského intelektuála na Paříž nestojí za nic. I když narvat tolik klišé a stereotypů, tolik banální psychoanalýzy do jednoho filmu je vlastně zvráceně obdivuhodné. (23.10.2010)

Praha nebo Paříž, všude jsou lidi, jejichž životy se proplétají, lidi, kteří nejsou šťastní, a taky ti, kteří nejsou šťastní, ale ještě o tom nevědí. V ostatních komentářích se to hemží slovem "mozaika", a tak jsem se mu chtěl vyhnout, ale nejde to, protože přesně tím film je, mozaikou příběhů takových lidí. A jak už to tak chodívá, některé střípky jsou hezčí, některé trochu míň, a některé jsou opravdu působivé. Aspoň pro mě. (14.08.2008)

Mně se Paříž moc líbila. Ve spektáklech typu Babel a Crash, kde se osudy lidí z mnoha kontinentů osudově střetávají, dilemata života a smrti jsou na denním pořádku, vše končí na vrcholu spirály špatných rozhodnutí nezvratnou katarzí. Paříž je jako jejich skutečná, všední verze. Osudy lidí se také protínají, ať už jsou příbuzní, sousedé odnaproti, pekaři a zelináři a jejich zákazníci nebo se jenom potkají na ulici, ale je to opravdové a uvěřitelné. Všichni řeší své drobné problémy a vy jim věříte, že zrovna pro ně jsou v tu chvíli nejdůležitější na světě. Vidíte lidi nešťastné i šťastné, upravené i rozcuchané a rozespalé, takové, kteří i když jsou smrtelně nemocní, raději ušetří své blízké a nechávají si informaci pro sebe. A taky je všechny vidíte s nadějí na lepší zítřky, bez patetických proslovů a trpitelského výrazu ve tváři. A Paříž ve filmu? Má mnoho tváří. Ale to co se v ní odehrává, by se stějně tak mohlo dít kdekoliv jinde na světě. A to je poklona autorovi. P.S: Obsazení je vynikající. (09.09.2009)