Paříž

Filmů s námětem města Paříže je spousta, a pokud se nějaký takový naskytne v mé blízkosti okamžitě jdu do něj. Paříž se povedla. Trochu delší na můj vkus, ale když se na to člověk dívá od 2:00 do 4:00, tak by asi neměl kritizovat. Jako příběh jednoho Pařížana bych tento film neuvedla, předně proto, že pokud by to měl být skutečně příběh ústřední postavy, která sleduje dění kolem, chybí tomu kontakt opravdu se všemi, kteří ve filmu vystupují. Je to příběh spousty Pařížanů, kteří remcají na svůj život a přitom ho mají vlastně takový rádi. Je to příběh spousty nešťastných mužů a trochu šťastnějších žen. Příběh hledání sebe sama, odvahy a lásky. Vše v nezaměnitelné atmosféře upovídaného, uspěchaného a otevřeného města, ve kterém jsem ještě nebyla, ale díky filmům jako byl třeba tento jsem mu zase o krůček blíž. (06.04.2009)

I Paříž se svými krásami má v sobě spoustu bolesti a smutku. Každá z postav zažívala své trápení v různé podobě a intenzitě. Společným ukazatelem byla láska a její hledání nebo zakořenění se v cizí zemi. A jak bylo řečeno, Paříž se stává městem pro bohaté. Místy byla odosobněná. Zaujala mě láska profesora ke své studentce a její výrok, ať ji nechá žít a necitlivý přístup majitelky pekařství k zájemcům o zaměstnání z řad cizinců. To je pro Paříž určitě palčivé a všudypřítomné téma. J. Binoche byla opět přirozená, role jí sedla. (15.11.2010)

43. MFF KV .. Scénář: Cédric Klapisch .. Mozaikové příběhy i metropoli Paříž miluji. Oboje dokázal Cédric Klapisch spojit v úžasném filmu s výtečnými herci, okouzlující atmosférou a hlavně příběhy se srdcem. Dojemné, veselé, romantické, okouzlující, citlivé, lidské. Můj jednoznačný král 43. Karlových Varů! (08.07.2008)

Kamera, střih, hudba, to vše už během prvních minut dává jasně najevo, že tohle je francouzský film. Se všemi svými klady, ale bohužel také zápory. Přes poněkud disharmonický střih je to poklidná, pro někoho možná až utahaná a nezajímavá koláž banálních osudů, které mají sdělit, že v Paříži žijí lidé, kteří všichni mají nějaké ty trable. Nejčastěji srdeční. Někteří doslova, jiní v přeneseném smyslu toho slova, což znamená že milují někoho kdo je nemiluje, jsou milování někým koho nemilují, nebo naopak nejsou milováni i když by chtěli nebo nemilují a tváří se, že nechtějí, byť v koutku srdce vlastně chtějí. A i když je to tak v každém koutu světa, tak Paříž je Paříž a tam je to vždycky něco extra. Je to chápavě lidské, pomalé, poklidné a občas až melancholické, na druhou stranu to bohužel nedrží tak pohromadě jak asi mělo. Některé postavy jsou odbyté, některé naznačené motivy se cestou ztrácejí (bohužel ty nejslibnější), místy je to poněkud křečovité, a taky uspěchané, protože na pořádné vykreslení není čas ani prostor. Některé scény a motivy jsou zcela zbytečné a postradatelné (například celá ta podivná a zdlouhavá exkurze po skladech, která je ve výsledku o ničem), jiné pro změnu nedotažené a přestože by zasloužily mnohem víc prostoru nedostanou ho, takže působí jako zahozená a promarněné šance. Přes všechny zápory ovšem nakonec lehce nadprůměrné, zejména pro milovnáky Paříže a specifik francouzské kinematografie. (17.02.2017)

Mozaika lidských příběhů, které v konfrontaci mezi sebou strašně dobře fungují. Příběh často zakládá na své emocionalitě, nikdy však nepřekročí tu tenkou hranici a diváka citově nevydírá. Je tu spousta nápadů a film je zajímavý jak v jednotlivých příbězích, tak i ve výsledném celku, který přináší mnoho podnětů k zamyšlení... (07.12.2008)