Pozemšťan

ti, kdož jsou v science-fiction znalejší, respektive pamatují si epizodu klasického Star Treku pojmenovanou "Rekviem pro Metuzaléma" (anebo znají její literární podobu), museli být hned v první minutě filmu zaraženi a znepokojeni. to není žádná nadsázka. už u prvního zastavení nad podivuhodně neznámým obrazem Van Gogha muselo být bez sebemenších pochyb jasné, jaký námět bude snímek rozvíjet. televizní epizoda z roku 1969, ze které Pozemšťan přebírá nejen námět, ale celý teoretický koncept, akcentuje jiné otázky v příběhu vystavěném okolo téhož jevu, ale v posunutém kontextu. ale kvůli této až příliš dokonalé podobnosti já se nezlobím. nejsem z těch diváků, kteří by filmy posuzovali podle míry originality. to bych musel být v hodnocení naprosto nesmlouvavý, jelikož po té zde není ani památky. krom toho, tři herci a tři přímé narážky jsou více než dobrý důvod mluvit o přiznané "inspiraci", nikoliv o sprosté recyklaci nápadu. nicméně jiný kontext a celovečerní délka stačí k tomu, aby bylo rozvinuto několik málo dalších z obrovské šíře možností vědecko-fantastického námětu. žádná další slova chvály bohužel nejsou namístě. začátek byl jistě slibný. potěšilo mě, že ústřední teze nezůstala tajemstvím dlouho, byla velmi brzy zmíněna, a po naprostou většinu stopáže tedy následovalo její kritické variování. zde bych nerad napsal "rozvíjení". to by totiž vyžadovalo tvůrčí záměr, ideu, která by filmu dodala smysl jakožto celistvému dílu. ani po ní, stejně jako po originalitě, není památky, ovšem absenci této naprosté nezbytnosti, která by měla být vlastní každé tvůrčí práci, už odpustit nemohu. téměř celou dobu se vskutku zdá, že film kumuluje myšlenky a rozvíjí jedno zřejmé téma. nedochází jen ke kumulování nahodilých otázek, které se shodou náhod vztahují ke stejnému jevu, jde opravdu o budování jisté teze z postupem času zmiňovaných, dílčích myšlenek - zejména otázek. a ke kterému tématu že film po ten čas spěl? "Kdo myslíte že jsem?" tak stála otázka, to je citace uvnitř citace. dal jim na výběr. přesvědčil by je, kdyby jim dal jasnou odpověď? věřili by alespoň slovu? zážitek, který dá člověku "ohmatat" jeho vlastní pochybovačnost, vlastní skepsi, nebo naopak přesvědčení, pohne ho k sebereflexi, ukáže mu, kde všude se mohou ukrývat jeho předsudky, obecně řečeno: který dá člověku lépe poznat jeho samého, to se zdálo být tématem filmu, celistvě spojujícím všechny jeho komponenty. ovšem to vše vzalo za své již ve třech čtvrtinách jeho délky. pak přišla na řadu jen primitivní gradace situace za účelem podtrhnout konečné, předvídatelné, jasné a vpravdě banální potvrzení/vyvrácení, podle toho, kterou variantu kdo zastával. s odpovědí odcházejí všichni. diváci vědí pravdu o tom, jak to s Johnem Oldmanem bylo, většina postav filmu nikoliv, ale každý odchází spokojen s jasnou odpovědí. zůstávají jen některé dílčí, méně významné otázky a snad i nějaká ta zbývající vůle diváků se nad nimi zamyslet. opravdu je vždy nejlepší odvalit všechny kameny a podívat se, co je pod nimi? a byl to nejlepší přístup v případě tohoto scénáře? rovnou si odpovím. otevřený konec, který by dal divákům vybrat, by byl jediným možným přiléhavým dovršením rozvíjeného tématu (ale uvědomuji si, že zvolené slzopudné verzi závěru nešlo odolat). teprve poté by film samotný jako svébytné dílo, byl tím, o čem takto pouze tlachá v zadrhávajících dialozích. nemá proto o moc větší hodnotu, než jeho dialogy samy o sobě. nemá větší hodnotu, než přízemní hospodská diskuze skupiny vysokoškolských studentů, jakých jsem za svůj život protrpěl už docela dost. jedno místo a spousta zvídavých otázek stimulujících mysl, už méně dobrých odpovědí i byť jen ochoty či vůle odpovídat. naprosto nic víc. a to je přeci málo. takto si představuji celkem slušný pokus o první verzi scénáře - dobrý, již trochu rozdmýchaný nápad, ale žádná koncepce, jen spleť jakýchsi neuspořádaných okamžiků a víceméně souvisejících rozhovorů. toto je hrbolatý nedodělek, nikoliv hotové dílo, jelikož postrádá celistvost a vyzrálost se ztrácí v múzickém omámení. krom toho všeho, pokud je tedy v závěru potvrzena předložená teorie o nestárnoucím člověku, jinými slovy, pokud je ve filmu uchopována vážně, je nutno brát vážně i nedostatky, které s ní jdou ruku v ruce. na naléhavosti se tak dostává všem těm iracionálním dírám, kterými jsou odpovědi a vzpomínky Johna Oldmana poseté jak vybombardované minové pole, a bohužel také několika vyloženě absurdním motivacím postav. v tomto světle vyznívá Pozemšťan jako původně dozajista nadějný film, jehož potenciál jeho tvůrci naprosto zpackali. i při nejlepší vůli a ve snaze soustředit se na klady a přimhouřit oči mi připadá průměrné hodnocení jako nezdravě štědré. /// post scriptum: dodnes jsem netušil, že malý rozpočet rovná se filmový minimalismus a asi mě nepřestane nikdy udivovat, jaké všechny banality jsou někteří uživatelé schopní považovat za filosofii nebo alespoň intelektuálně podnětné stimuly. a kdyby snad někdo pojal podezření, že film vystihl určité pravdy v oboru historie nebo kulturní antropologie, měl by si připomenout fakt, že to všechno je vyvozeno ze lživé, fantastické premisy, i když již zmíněnou pravdou zůstává, že v tomto žánrovém filmu může být rozlišování mezi "sci" a "fi" komponenty o mnoho obtížnější. (19.02.2011) (méně) (více)