Agent Palmer: Případ Ipcress

Klasika, kterou tu málokdo zná, a je otázka, kolik ji zná Britů. Vynikající studie na téma tajných služeb a jejich blízkosti jak k oficiálním vládním zájmům toho kterého státu a jeho bezpečnosti, tak ke světu zločinu -- hranice je někdy tenká, až neviditelná, nerozeznatelná -- a existující? Jak kdy. Režie, kamera, hudba, hraní, to všechno buduje iluzi opravdovosti, lidského rozměru s omezenými možnostmi, oproti všem možným a hlavně nemožným bondovkám. Jeden člověk vydíráním zneužitý k dobrému účelu -- k tomu, aby zabránil špinavým, smrtelně nebezpečným hrám. Není to samo o sobě špinavost? Britská kinematografie má dva nenápadné klenoty, ne, vlastně tři, a ve všech hraje Michael Caine: Alfie, Get Carter... a The Ipcress File. (Caine není můj oblíbený herec, ostatně jsem si ho dřív málokdy všiml, sotva jsem ho dokázal zaregistrovat. O to víc září teď, kdy mám TROCHU lepší přehled...) Poznámka: český název je jako obvykle debilní. (09.11.2009)

Nuda a rutina všedních dní ve službách Jejího Veličenstva, kde jako by vše krom sarkasmem prolezlého hrdiny vypadlo přímo z pera Grahama Greena s tím, že jak se postupuje v ději, tak se to pro změnu začíná čím dál více podobat práci Richarda Condona. A nuda ani rutina se nakonec vůbec nekoná, byť zásluhu na tom má především výkon Michaela Caina, pošmourná atmosféra Londýna a Barryho hudební podkres. Na druhou stranu mi ne zcela sedla ta tolik vychvalovaná kamera (je holt pravda, že je dost výrazně svá). A ať mi nikdo neříká, že znělka k Dexterovi není ukradená právě odsud, úvodní titulky, ranní rutina a do toho takřka stejný hudební motiv, to už přeci nemůže být náhoda, ne? (02.04.2009)

Mám extrémní slabost pro špionážní filmy (i knihy), zejména ty z britské provenience - viz některé Hitchcockovy ranější filmy. Psychologické či politické hry, naznačování a věčná nedůvěra, to vše slibuje sofistikované a intelektuálně lehce vzrušující vyprávění. A pokud to stříhá Peter Hunt (vynikající střihač prvních bondovek a režisér V tajné službě Jejího Veličenstva) a za kamerou stojí jeden z nejlepších představitelů české kameramanské školy Otto Heller, který nabídl rozhodně jedny z nejbizarnějších kompozičních řešení prostoru, jaké jsem kdy v britském (natož žánrovém) filmu viděl, je to prostě paráda. Jdu na další část, opět s Hellerovou kamerou (Hunt a Barry chybí, ale zase přibyl bondovský režisér Guy Hamilton - dělal čtyři, včetně Goldfingera). Docela oceňuji Saltzmana (jednoho ze dvou původních producentů bondovek), že s částečně identickým týmem (přibral např. Barryho jako skladatele, Kena Adama coby autora výpravy, případně kostyméry, členy zvukařského týmu atp.) nabídl tak odlišnou verzi špionážního žánru (mnohem bližší prvním románům Le Carrého než Flemingovi). I když ta scéna s výměnou zbraně - otevřeně citující Dr. No - mě pobavila velmi. (03.10.2009)

Dvě strany mince má Ipcress File. Tu jednu představuje předvídatelná kriminální zápletka, která až na konci nabírá obrátky skutečně napínavého thrilleru, společně s nepříliš zajímavými charaktery - v čele s amatérským výkonem Michaela Cainea, kterému nejde věřit jediný jeho agentský pohyb (i on je ale s houstnoucí atmosférou, kdy se nemusí tolik spoléhat na fyzickou zdatnost, lepší a lepší). Druhé straně dominuje špičková kamera Čecha Otty Hellera takovým způsobem, že originální záběry na sebe strhávají pozornost vlastně neustále (za všechno zmíním pohled na amerického agenta skrz bytovou lampu). A dál je tu samozřejmě nezapomenutelný Pan skladatel John Barry. (12.06.2015)

Michael Caine chodí a všude trousí typické anglické průpovídky. Nejvíce se mě líbilo, když odpovídal ženě na otázku zda-li si někde sundává brýle, řekl že v ložnici a paní mu je ochotně sejmula :) Ke konci se hodně přitvrdí a rozhodně tato pro mě neznámá odpověď na Jamese Bonda nebyla ztrátou času. 65% (25.06.2024)