Dvanáct

Scénář: Nikita Mikhalkov, Vladimir Moiseyenko, Aleksandr Novototsky .. Dvanáct mužů v zastaralé tělocvičně s nepatřičným potrubím a jejich excelentní vyprávěné polemiky na téma právo, trest, korupce, kruté lidské osudy. Místy tak mrazivé, vyhrocené a vážné, že následující odlehčující momenty působí neskutečně svěže a dokonale vyvažují jinak neveselé soudní drama. Původní film znám, jeho kvality prověřil čas, ale jeho Ruský remake rozhodně není zbytečným, jak to s většinou předělávek (někdy přímo kopií) dopadá. Naroubování na Rusko jednadvacátého století dotváří syrovost a bezvýchodnost tamních poměrů. Místy kapku táhlejší, zvláště v opakovaných návratech do chlapcova mládí, jenže díky skvělým hereckým výkonům (obsazení jednotlivých postav je jedna osobitá báseň za druhou) a zpracovanému scénáři se na občas povadající tempo dá směle zapomenout. I ten občasný úsměv (ehm místy spíš výbuch smíchu), který film vyvolal, působí s odstupem docela nepatřičně. (05.09.2008)

aký má význam točiť remake dokonalého filmu - a 12 rozhnevaných mužov je dokonalý! - krásne ukazuje Nikita Michalkov, ktorý "pretočil" toto klasické dielo z amerických pomerov 50.tych rokov na rusko na začiatku 21. storočia a urobil tak celkom nové ganiálne dielo. vznikol silný film, sugestívne a hodnotné filmové dielo. dokonca má možno oproti prvým "Dvanástim" trochu navrch - tým obratom v závere. obsadenie je skvostné - každý z pánov, vybraný precízne, sa dokonale položil do svojho charakteru, každý predvádza úžasnú ukážku svojho talentu. ojedinelý prípad, kedy remakeom skvelého filmu vznikne "nový" skvelý film (i napriek percentuálne vysokej zhode s pôvodným vzorom, z ktorého vychádzal). (29.05.2010)

Americký originál, tedy film 12 rozhněvaných mužů, který byl natočen podle divadelní hry, jsem viděl asi měsíc před ruským remakem 12 Nikity Michalkova. Je velmi zajímavé oba filmy srovnat. Amerických Dvanáct vyniká klaustrofobickým prostorem jedné malé místnosti, ze které není po celou dobu, snad kromě záchodu, kam utéct. Rukých Dvanáct umístil Michalkov do rozlehlé tělocvičny, čili prostor rozšířil do relativně otevřeného "dýchavična", na druhé straně plně využívá nejen veškerého možného prostoru (viz. ještě lépe oproti původnímu filmu zfilmovaná scéna rekonstrukce chůze revmatického starce), ale i předmětů, které tělocvična nabízí (medicinbal), k mnoha napínavým, ba dokonce i překvapivě vtipným scénám. Michalkov navíc podpoří závěr filmu velice chytře rozvinutou pointou příběhu, kterou americký film vůbec nenabízí. Nejdůležitějším aspektem Michalkových Dvanácti je ovšem fakt, že celý mezilidský konflikt, který se v tělocvičně odehraje, je naroubován na rusko-čečenské vzrtahy, na ruskou politiku a sociální vztahy a na nynější tvář Moskvy. Toto příjemné rozšíření mi decentně kazily příliš násilně vložené válečné scény, které mě vytrhávaly z koncentrace na ústřední dvanáctku rozhněvaných mužů v tělocvičně. Význam oněch scén ve filmu chápu a tak tuto malou stylistickou neshodu mezi mým pohledem na věc a režisérovou vizí házím za hlavu ve prospěch vyznění filmu jako celku. (03.11.2008)

„Včera jsem si ukopl palec, takže hlasuju pro nevinen.“ – „Inu što, padumajem“. Michalkov vzal původní, do podoby klenotu dokonale vybroušený příběh, rozmlátil ho na kousky, ty pak zamíchal a shrnul na jednu hromádku. Pak vzal dvanáct ruských monologů, některé geniální jiné nesmyslné, které nasypal na druhou hromádku. Pak si sedl, bral namátkou tu z jedné, tu z druhé strany, a postupně z nich slepoval film. Výsledkem je téměř tříhodinových nelogický chaos, plný typicky ruských žvástů, ze kterého se zcela náhodně a bez nějakých souvislostí či logiky, občas vynoří kousky původního příběhu. Jednotliví porotci, většinou poněkud bizarní figurky, mění hlasy zcela chaoticky a bez zjevného důvodu, vypráví historiky, které jsou v některých případech fascinující, jindy pitomé, a většinou s případem nijak nesouvisí a nemají žádnou argumentační hodnotu. Přesto na jejich základě ti lidé mění své hlasy o vině a nevině. Stejně nesmyslná mi ovšem přišla i závěrečná argumentace porotce Nikity Michalkova, který zaujal snad jen tím, že vypadal jako Sean Connery. To vše doplněno prostřihy do minulosti obviněného, které samy o sobě nejsou nijak zvlášť objevné. Pro mě jednoznačně zklamání. A to jsem se tak těšil. (21.05.2015)

Tak stejné a přece tak jiné než původních Dvanáct rozhněvaných mužů. Ruská duše je prostě labilnější ..zpočátku jsem se nedokázal naladit na notu, kterou tu rozehrál Michalkov, ale postupem času mě Dvanáctka úplně pohltila a emotivně vypjaté finále bylo snad ještě silnější než v originále, tady navíc přišlo zcela jiné a možná i lepší vyústění.. (29.12.2011)