Tejút
Mliečna cesta
Milky Way
Milky Way
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaObsahy(1)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující. ()
Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti. ()
Zážitek. A s rozumnou stopáží, to se cení. Kdekoliv jinde než na velkém plátně nemůže Tejút vyniknout, zakázal bych ho vydávat na DVD. V divxu uvidíte leda velký kulový (no dobře, pár teček) a spousta minimalistických pohybů v obraze vám unikne. Film, u kterého se bavíte tím, jak ho čtete. -- Pokud vás zaujme, doporučuji tenhle článek http://cinepur.cz/article.php?article=838 ()
A to som si myslel, že už neuvidím dlhšie kamerové zábery než aké nakrúcal Maďarský režisér Béla Tarr . Mýlil som sa pretože Benedek Fliegauf ich má oveľa dlhšie.. Paradoxne, takisto Maďarský režisér však poňal v tejto snímke strih tak trocha originálnejšie. Každý jeden záber má v sebe zakomponovanú samostatne fungujúcu poviedku v ktorej zahrá zopár hercov. Znie to síce zaujímavo a úchvatne ale ide o veľmi jednoduchú a nudnú záležitosť kde kamera berie záber zďaleka a tak sa niekedy divákovi môže zdať že pozerá skôr cez okno než že by sledoval film. Plusom je to, že, na šťastie, nie je dĺžka prepálená. Má to iba 75 minút, takže kto má rád práce Bélu Tarra zívať od nudy nebude. ()
Napriek veku som z času na čas prekvapovaný tým, čo sa chce vydávať za umenie. Pripomína mi to abstraktné maliarstvo, kde svorka snobov s hlboko precíteným a sústredeným výrazom v tvári mudruje nad obrazom, ktorý je tvorený čiernym bodom na bielom poli. Ďakujem, nechcem. Doteraz som prežil bez "ambientného filmu" a verím, že to pôjde tak aj naďalej. ()
Galerie (3)
Reklama