Veřejní nepřátelé

50%...Ano, použít digitál v dobové gangsterce JE poněkud neortodoxní. Paradoxně mi ale vadilo, že to bylo to jediné originální a netradiční řešení, se kterým Mann v Public Enemies přišel. Přemýšlela jsem, proč jsem se těch 140 minut pronudila, když i jiné filmy jsou předvídatelné, schematické a obsahují stopové prvky huhňavě šišlavého herectví darthvaderovsky funícího Christiana Balea. Mezi stodvacátým a stodvacátým prvním zívnutím jsem si uvědomila, že pokud mě ani výtečný Dillinger nedostane ze somnabulní depprese, je zbytečné zabíjet tím čas. Radši si o Dillingerovi přečtu znovu knížku. (11.07.2009)

Legenda mainstreamových hollywoodských thrillerů režisér Michael Mann se pokusil zkřížit starou dobrou gangsterku s melodramatem, což je spojení sice hodně originální, ale výjimečně se, měřeno Mannovou filmografií, nadstandardní film nekoná, Mann si pohrává s filmem a dokazuje, že řemeslo zvládá dokonale, ale skloubení žánrů mu pod rukama nesrůstá v živý tvar, je příliš vykalkulované a nemá sílu ani gangsterské ságy (první polovina), ani kýženého melodramatu (druhá půle), na konci oko divákovo zůstává suché, absence slz a plochost emocionálního segmentu film potápí do hlubiny průměru. Nezachrání to ani jindy bravurní Johnny Depp... (02.10.2009)

Použiť digitál v dobovom gangsterskom filme je vcelku odvážny tah. V niektorých momentoch funguje, v iných pôsobí skôr ako rušivý element, v globále síce výrazné opodstatnenie nemá ale aj vďaka tomu ide o inováciu, ktorá Verejných nepriateľov neopakovateľne odlišuje od konkurencie. Presvedčivá dobová atmosféra Chicaga 40. rokov a vhodne zvolená herecká zostava však sama o sebe nestačí, naštastie Mann prechodom do druhej časti snímku a s blížiacim sa záverom čoraz častejšie spomína na svoje majstrovské kúsky. Po rozležaní sa naviac v pamäti dokáže vynorit viacero silných scén, a aj ako sprievdodca posledným Dilligerovým rokom Mannov opus funguje, hoci na pamätné máčanie vreckoviek v krvi v závere dôjsť určite mohlo. A Bale definitívne potvrdil, že vie byť aj kvalitným nahrávačom. (13.10.2009)

Nejdražší amatérsky vyhlížející film co jsem viděl. Vážně. Mannovi by měl konečně někdo sebrat tu digitální kreaturu a vpálit mu zpátky do rukou starou dobrou pětatřicítku, s jejímž nasnímáním by Veřejní nepřátelé alespoň působili velkofilmově a ne jen jako pokus o "něco nového, co se míjí účinkem". Až do závěru jsem si říkal, že má ten digitál vlastně něco do sebe a že se Mann pokouší snahou o realismus opět přiblížit diváka hrdinům doslova až k chloupkům na zátylku , jenže závěr jasně ukazuje, že nejde o nic jiného než pózu starého pardála, který vždy volí raději pohodlí. (Kdo by nechtěl stříhat hollywoodskou pecku na svém notebooku, že?) Pár vynikajících momentů se ale přesto najde (bez výjimky akční scény), byť příběh není ničím jiným než dalším plochým životopisem, který si odkecá svoje a na konci vytasí otřepané "co se s kým stalo" titulky. A Deppovi s Cotillard jsem to nežral ani vteřinu. Bale mě bral překvapivě víc. (02.07.2009)

Miami Vice nasadilo laťku zatraceně vysoko a bylo jasné, že se mistr nejspíš nepřekoná, smutné je, že se jí svým novým filmem ani nepřiblížil. Veřejní nepřátelé jsou dlouzí, až na drobné momenty ale poněkud chladní. Dobová atmosféra nefunguje, postavy nejsou zajímavé a jsou si podobné, takže se hrozně pletou a za zmínku tak stojí opravdu jen Johnny Depp, slaďounká Marion a čas od času zajímavá hudba (i tu ale umí Mann použít lépe). Digitální kamera mi nevadila, kouzelné obrazy, které by si zasloužily vytípat, vytisknout a rozsvěsit po stěnách ale ve filmu nehledejte. Potěší několik scének typu "čekání na červené", "procházka po policejní kanceláři", nebo finální scéna před kinem. Poslední slova filmu mě ale dojala, to zase jo... (25.08.2009)