Zločinec

Hlavná dejová línia má dobrý spad a celkový dojem pôsobi viac než slušne, avšak všetko vôkol je veľmi chabé... Zločinec sa síce nemá začo hambiť, ale pár dolárov naviac by mu rozhodne neuškodilo. Ústredná dvojica je presvedčivá, zvyšok snaživý... známe tváre potešili. Väzenské prostredie je v dnešnej dobe daných prevedení veľmi nevďačné téma, ale Felon sa v konkurenčnom poli nestratí len vďaka svojej atmosfére, ktorá je nabitá beznádejou a strachom... 6/10 (12.09.2008)

„Když poprvé ve vězení uvidíš pořezanej obličej, tak se pobleješ. Podruhý tě to lehce znepokojí a potřetí ho překročíš a jdeš dál“. Jj, vězení formuje charakter(y). Tady přežijí pouze opravdu silní jedinci. A poučení vyplývající z tohoto snímku? Pokud načapete u vás doma zloděje a při chránění vaší rodiny ho (neúmyslně) zabijete před domem, odtáhněte ho domu za první zamčené dveře. Jinak na vás čeká dobrodružství, o kterém se vám nesnilo a NE, teď opravdu nemám na mysli víkendové SAFARI. Syrové, naturalistické, intenzivní, přímočaré, nepodbízející se a nesnažící se divákovi to usnadnit a zalíbit se. Jednoduše je vám to naservírováno na podnose přímo před ksicht a vy si v těch sračkách klidně vymáchejte huby. Možná to někomu bude připadat nepříjemné (nechutné, brutální, přehnané), ale ve světle faktů (si) bude muset přiznat jedno. Tohle se už nedalo natočit o moc lépe. Trojlístek S.Dorff-V.Kilmer- R.R. Waugh se vám postará o nezapomenutelnou podívánou, za to vám ručím (záruka vrácení peněz). 90% Alternativy: Prorok, Cela 211, Brubaker (10.10.2011)

Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších filmů z vězeňského prostředí. Avšak i tady najdu několik věcí, které mi hodně vadily. Ze všech věcí mi úplně nejvíce vadil sestřih hlavního hrdiny před vstupem do skinheadclubu. Dále se nehodlám smířit s ubohým koncem. Doufal jsem, že si někdo opět prokope kilometrový tunel kartáčkem na zuby. Přivolání jednoho vrchního šaška, který je čirou náhodou největší kamarád nejobávanějšího zločince v USA to byla tedy slabá náplast. V předposlední řadě jsem zde postrádal anální znásilnění, protože to do každého vězeňského filmu zkrátka neodmyslitelně patří. A v řadě úplně poslední mi není naprosto jasné, jak se může člověk odsouzený za neúmyslné zabití dostat mezi sériové vrahy. Z toho pozitivního bych rád zmínil zvukový doprovod několika scének, pár potyček a slušný výběr postav. Na 3* mi to bohatě stačilo. (08.07.2013)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)

SLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: MARKÍZA = 26.1.2013, réžia slovenského znenia (MARKÍZA 2012) = - STEPHEN DORFF je najnedocenenejším hercom svojej generácie. A ten DVD obal odradil aj mňa (IDIOTI Z BONTONU ale aj ostatných distribučiek). Neprávom. V base sa s vami skrátka "srať" nebudú, takže na "scofieldovské pohádky" zabudnite. (2.1.2009) (02.01.2009)