Bibliotheque Pascal

Je to takové na půli cesty. Na jednu stranu několik zábavných absurdit a hezkých surrealistických hrátek s úžasným vizuálem, na stranu druhou je to především pořád docela normální evropské drama. Ale ty dvě části (scény s Viorelem) a samotná Bibliothéka stojí opravdu za to. A snová balkánská dechovka a podivné osazenstvo vlaku vlastně taky. Je to taková hravá blbůstka, která se ale zároveň snaží vypadat strašně vážně a jakože řeší hrozně důležitý problém. No co si má chudák průměrný divák myslet! (23.09.2010)

nostalgické 4* už je to nějakou dobu, co jsem viděl tohle bizarní surrealistická pohádka, na které mě nalákal především jeho trailer a musel jsem ho hned vidět. Nebyl jsem vůbec zklamaný, zejména jeho hudební stránka mě nadchla. Není to jednoduchý film a hlavně hodně divní a taková všehochuť žánrů, takže každý si ho nedokáže užít ;-) Rozhodně si ho ještě někdy zopakuju a třeba se do něj ponořím hloub než na poprvé. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: X /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.03.2018)

Takový na první pohled až moc umělecký film, který chce okouzlit svou formou a mimo jiné také vzbudit v divákovi depresi z toho, co vlastně sleduje. Je to alegorie na poměry v Evropě východní a západní a ukázka toho, že najít lepší místo k životu nutně nemusí znamenat začít žít lépe. Forma mě ale neokouzlila a anotace mě nadchla víc než výsledek. (07.10.2016)

Typicky balkánská jízda, ne nepodobná jiným maďarským filmům z nedávné doby, přičemž je o něco podivnější, než Revizoři, ale zase ne tak úchylná, jako Taxidermia. Zdaleka nejvíce se nápadně podobá Kusturicově filmu Dům k pověšení, který byl v některých ohledech méně bizarní, ale rozhodně drsnější. Maďarský režisér Szabolcs Hajdu se v Bibliotheque Pascal dle svých vlastních slov inspiroval nejrůznějšími skutečnými příběhy, které vyslechl, přičemž v tomto ohledu je Kusturica realitě trochu blíž (k natáčení ho přivedl článek v novinách), ale na tom vlastně vůbec nesejde. (25.09.2010)

Liverpoolském varieté pana Pascala je místem, v němž se slaví "konec literatury". Pan Pascal, stejně tak jako jeho mnohem slavnější předchůdce, má svoji metodu, a dovede o ní rozprávět pomocí pochodní, vysokého kola a místností označených literárními hrdinkami a hrdiny. Vedle Johanky z Arku a Desdemony, jsou tu bezpochyby též paní Bovaryová, Nataša Rostovová a další, Don Juan, Faust ani Pinocchio tu zajisté také nechybí. Z literatury se stává "obsah díla k maturitě" a nakonec slavné české "hlášky", tj. repliky většinou o dvou větách. Zde je to ale trochu jinak. "Vytrhané" texty (podobně jako zuby) se převádějí do "snuff" formy, která se předvádí na soukromém jevišti pro maximalizaci uspokojení jednoho z aktérů a utrpení druhého. Myslím, že právě tohle je nejzašší kout, kam se literatura může dostat. V rámcovém příběhu (navrácení dítěte do matčiny péče) vidíme, jak obtížné je zastřít realitu fádním a banálním a tuctovým příběhem. (30.11.2019)