Pan Nikdo

Je sice fajn, že film má tři dějové linie. Jenže zajímavá je jen jedna a to v těch nejintimnějších momentech, kde se nehýří nápady plnými fantazie, které jsou bohužel jen žalostně na efekt. Finální pointa mě neuspokojila a stejně jsem to úplně nepobral. Dost jsem se u toho i nudil, ale uznávám, že chvílemi i bavil. Nejlepší část byla rozhodně ta se "sourozeneckou" láskou. (08.07.2010)

Když má něco tak malého jako je rubikova kostka o rozměrech 5*5*5 282 870 942 277 741 856 536 180 333 107 150 328 293 127 731 985 672 134 721 536 000 000 000 000 000 kombinací, kolik jich musí asi mít lidský život? Zahnout do prava, nebo snad raději do leva? Je dívka číslo 1 tou pravou, nebo by snad 2 či 3 byly lepší volbou. Co když se rozhodnu si uvařit vajíčka, nešlápnu tím někomu na jeho dlouze vymodlené štěstí? Co kdyby? Otázka, která je v tomto filmu ohýbána a deformována - otázka na níž, nikdy nedokážeme s jistotou odpovědět. Každé rozhodnutí nese v sobě schopnost zničit budoucnost a vystavět tak novou lepší/horší. Jaco van Dormael možná v obrysech předběhl Nolanovo Inception a přišel se snímkem, který má slušnou startovní pozici na jejímž konci by mohlo stát slůvko KULT. Pan Nikdo je příjemný, meditativní mix Butterfly efectu, Věčného svitu neposkvrněné mysli a možná i ten Moon tam někde v rohu vystrkuje růžky, s textovými vsuvkami formujícími se jak rubikova kostka, hrátkami se všemi možnými kapalinami, uhrančivé, dojemné, vykonstruované, texturově dokonalé a nezapomenutelné. Vždyť my všichni jsme nikým, každým, osamoceným Mr. Nobody. Surrealismus především. 9/10 MFFKV dodatek o dvacet minut prodloužená verze promítaná ve Varech ukázala film v krapet jiných odstínech ( respektive přesně v těch, které mi na první pohled unikly ) - doslovnějších a utahanějších - Navíc také skutečnost, že lze Dormaelův Mr. Nobody sestříhat prakticky jakkoliv, protože mu chybí vnitřní provázanost a celistvost, ho ve výsledku nestaví do až tak dobrého světla. Prvotní nadšení vystřídalo zmatení a brzy nejspíš i zatmění. Nová hračka dosloužila. 7/10 (12.06.2010)

MFF KV Lidový filozofický spektákl. Hezky se na to kouká, hezky se to poslouchá, ale je to úplně prázdné. Úplně. Pochopím, že se někomu určitě rozzářila očka nad vymydleným (sterilním) vizuálem. Chápu, že se někdo cítil umělecky naplněn u nesčetných existenciálních otázek a dialogů. Nikdy bych ale nečekal, že se zrovna karlovarské publikum nechá opít rohlíkem a vysekne filmu takový aplaus. Svoji slabší chvilku jsem si vyčerpal u Pevného pouta, podruhé už na nabubřelé a rádoby hluboké pozlátko neskočím. 60% (10.07.2010)

Vizuálne opulentný midcult. Priehľadný kalkul, ktorý sa za pomoci postmoderných tendencíí oháňa nerozvedenými tézami a ľudovými múdrami aby nakoniec skončil ako prachsprostá banalita. Všetky tie dejové prehadzovačky, spomaľovačky a kadejaké after effect doplnky sú síce priťažlivé (aj prebraté), ale aká je ich hodnota keď neslúžia k sprostredkovaniu niečoho presahovo predmetného, ani čohokoľvek priznane experimentálneho či pokleslého? Mizivá. Jaco van Dormael rozhodne nepatrí medzi fušerov, istá dávka bujarej predstavivosti sa mu uprieť nedá, ale výzva s (podomácky vyrobeným) názvom "aspekty existenciálnosti" sa mu vymkla z rúk a čo do nepaušálneho prežitku skončila na úrovni nablýskaného reklamného spotu. (15.02.2013)

když se ve veliké stručnosti snažíte o vybraném tématu vypovědět vyčerpávajícím způsobem a je to přitom téma bezedně hluboké, nevypovíte o něm nic, jelikož ztratíte cestu, jakmile překročíte kompetence rozumu své vlastní malé mysli a upadnete do naprostého, nesmyslného chaosu v tomto i všem ostatním: o tom a mnohém jiném je krásný film Synekdocha, New York. zde vidíte výsledek v praxi. (19.07.2010)