Perníkový táta

1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem. 2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta. 3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává po všech stránkách tahounem seriálu. Přesto na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita. 4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění. 5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu. 5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman. (20.05.2016) (méně) (více)

(s)Plnění amerického snu skrze periodickou tabulku prvků a Heisenbergův princip neurčitosti ve světě, který není černobílý, ale to neznamená, že by v něm nebyla bílá i černá. Když si krize středního věku zle dosedne na překvalifikovaného dobráckého zakomplexovaného učitele chemie, pro něhož je rodina vším (manželka je účetní z donucení i neúspěšnou spisovatelkou s několika málo publikovanými povídkami, syn má mozkovou obrnu a prochází si nepěknou pubertou a navíc je na cestě další neplánované dítě); je to nesporně silný námět sám o sobě. Když si k tomu svou přisadí i osud v podobě pokročilého stádia rakoviny; je to silné dvojnásob. Je jasné, že se tu bude hrát na kombinaci satiry i dramatu s přesně dávkovanou příměsí nekorektního černého humoru. A co teprve, rozhodne-li se tento do kouta zahnaný podpantoflák ve jménu zaopatření rodiny „shodit bačkory a vyhlásit osudu vendettu“; tedy vzít ho pro jednou (a naposled) v životě do vlastních rukou... Vydává se tedy na šikmou dráhu zločinu jako „vařič drog“ spolu se svým bývalým žákem, toho času flákačem a budižkničemu, Jessem; což má za následek nekompromisní syrovou cynickou kriminálku, kde budete samým napětím dýchat v rytmu, který určují tvůrci a nikoli v tom, které by si žádalo vaše tělo. Jediný oddech (což není výtka; sedne to tam) nastane na počátku třetí sezóny, kdy tvůrci dají jednu poslední možnost postavám vystoupit z rozjetého vlaku a navrátit se k původní "nezločinné" rutině. A ač to celé možná vypadá jako nesourodý mišmaš žánrů i témat, tak pravdou je pravý opak. Nebývale dobře napsané (postavy i děj; škoda jen výjimek potvrzujících pravidlo typu "lostovsky" propletených osudů během finále druhé série) i zprostředkované (prology snad všech epizod jsou něco, čemu se zatím nikdo ani nepřiblížil) a zároveň po celou dobu nezbaveného zneklidňujícího mrazivého nádechu i velmi filmového hávu (je to značně coenovsky-mccarthyovské); a to nejen v rámci televizní produkce. Každopádně to má zádrhel. Není to pro ty, kteří vyžadují ztotožnění se s nějakou postavou. Postavy a jejich počínání sice budete za všech okolností chápat (jakkoli neschvalovat), ale přeci jen čím více se učitelský pedant Walt, kterému byste dali na ulici pětikačku, „stává“ Heisenbergerem, který budí respekt a nahání nefalšovaný strach (If that's true, if you don't know who I am, then maybe your best course would be to tread lightly.), tím je jasnější, že ani jemu není možné fandit, protože pro strom přestává vidět les, čímž osudově ubližuje nejen okolí, ale i nejbližším. Především však nikdy a za žádných okolností není obětí shody okolností, okolí či scenáristů, vždy je plně zodpovědný za vše, co se mu děje. A tak je to tu se vším. Každopádně kdo se na vlnu seriálu naladí, ten má více než slušnou šanci, že objeví horkého favorita na tu svou jednu vůbec nejoblíbenější epizodu napříč seriály (kandidátů je tu v průběhu sezón nespočet, ale jasný vítěz je díl Ozymandias), nejlepší scénu napříč seriálovou tvorbou (kandidátů ještě více než u epizod, ale vítězem je finále Crawl Space) a ostatně i na ta vůbec nejpřednější místa seriálové topky.PS: A jak je úplný závěr prost jakéhokoli zklamání, tak přeci jen působí, že Walt z toho navzdory všem těm hrůzám oproti jiným vyšel přeci jen lacino. Úplnému závěru prostě chybí jistá neočividná nekompromisnost, která kupříkladu The Shield povyšuje na piedestal nejlepšího a nejpamátnějšího finále vůbec. (27.01.2012) (méně) (více)