New Yorku, miluji Tě!

Velmi příjemný snímek, který, na rozdíl od inspirativní Paříže, má minimum neslyšících (tedy hluchých) míst a jednotlivé postavy se v něm potulují celým dějem i nad rámec svého příběhu. Přiznám se, že se mi toulky po New Yorku moc líbily, přestože toto město v podstatě nesnáším a baletící polonahý černoch mi na pár sekund vzal chuť do života. (21.08.2011)

Prve dve poviedky som nejak nevedel nasadnut na to NY metro, ale potom som ten "one way ticket" konecne zasunul do spravneho otvoru a na vlne roznych nalad sa nechal spolahlivo prepravit az do zaverecnej stanice. Na spoznavacom zajazde mestom, ktore osobne nebudem mat asi nikdy potrebu navstivit mi doslo, ze onen pribeh poznavania cudzincov na ulici i vdaka fajciarskym intermezzam sa da krasne obratit aj spatne k filmu a jeho vypovedi, nie ani tak o ludoch ako o meste samotnom. Ano, jeho dejiny su pisane hlavne osudmi milionov, ktori kracali a denne kracaju ich ulicami, ale dokopy tvoria onen krasny celok difuzne pospletany jednotlivymi dielikmi ako napr. odzbrojujuco dojemny a v opare osudovosti zapecatany smutok Julie Christie a Shiu, alebo az tekutost priezracneho pohladu v ociach Shu Qi tak krasne vyjadrujuce bolavu pulznost mesta, ktore nidky nespi, kde v pominutelnosti okamihov je mozne zbadat prchavu velkost i bolestne vravoranie. NY, I love you je iny ako jeho europske dvojca od Seiny, uz len z prosteho dovodu, ze obidve velkomesta maju inu historiu a vdaka tomu i sucasnost. A mam mozno stastie, ze hoc vyznanie Parizu mi bolo o nieco blizsie, vedel som sa potesit aj s jeho americkym protipolom. (23.01.2010)

Minule to bylo Paříž, tentokrát je to New York. A mě to oslovila ještě více než minulá povídková verze. Přitom se toho zas tolik nezměnilo. Opět tu máme několik krátkých povídek v námi známém městě, kouzlo a poetika města je opět převedana výborně a každý si tady najde tu svojí srdcovku. Jsou tu povídky smutné, scénaristicky velmi hravé, vtipné, jedna nabita sexuálním napětím a taky poetické. Jenom nějaká vizuální bomba, jako byla ta v Paříži mi tu chybí. Jenže díky tomu, že některé příběhy nebo postavy vidíme v průběhu celého filmu to celé drží mnohem lépe po hromadě a má to mnohem větší spád. Díky pomalejšímu tempu jsem se u Paříže často i docela nudil, tady ovšem ne. Navíc se tady nevyskytuje povídka, která by mi přišla vyloženě slabá a nebo by mě nudila. Což se mi u povídkových filmů taky často nestává. New York ve mně zanechal velké emoce a chuť někdy ho navštívit, tedy ne že bych ji předtím neměl. Mě by jenom zajímalo, jakým městem nás režiséři ohromí příště. (25.01.2010)

O moc lepší než paris Je t'aime. Možná to je tím New Yorkem, přece jenom mám k němu blíž než k Paříži a pořád to je město v zemi, kde je (prý) možné cokoliv, takže naráz všechny povídky působí skoro reálně. A zase na druhou stranu, NY jsem párkrát navštívila a tolik mě to tam nevzalo, ale tenhle film mě nutí ho milovat a jet tam při nejbližší příležitosti znovu. Nejdojemnější příběh byl ten s Robin Wright Penn a Natalii Portman, ale i zbytek stál za to. A výběr herců perfektní, všichni moji oblíbenci na jednom místě, nádhera! Škoda trošku přespříliš sentimentálního konce. (29.01.2010)

I druhá zastávka potulného romantického cirkusu plného velkých příběhů, sdělení i režisérů, je lákavá nejen kvůli metropoli, v niž se odehrává. New York je tu jednotícím prvkem, společnou kulisou, zatímco Paříž byla loni svou pestrostí právě oním elementem, který větvil a košatil příběhy jednotlivých postav. Tam kde je Paříž zasněná a příjemně předvídatelná, tam je New York melancholický a klikatí se v nečekaných zvratech, nedořečených a nedořešených výpovědích... všechny cesty ale vedou do srdce, takže je to opět jen a jen procházka krevním oběhem. Tentokrát trochu pomalejší, vizuálně i duševně vykoupaná v bourbonu, ale o nic méně opojná. (09.02.2010)