New Yorku, miluji Tě!

Hodnotím o něco výše než francouzského bratříčka, protože zamilovaný New York je mnohem soudržnější. Pokud si pamatuju, tak Paříž byla rozjuchanější, šaramantnější a více zamilovaná. New York je špinavější, ukecanější a drsnější. Samozřejmě tu opět najdete povídky, na které si za chvíli nevzpomenete (N. Portman coby židovská nevěsta) a které nedávají smysl (operní diva v hotelu, linie Haydena Christensena). A vlastně tu najdete jen jeden příběh, který je v pravém slova smyslu romantický - hudební skladatel Orlando Bloom a jeho láska přes telefon by si určitě zasloužila víc času. Mě osobně velmi potěšiliy tři povídky: Chris Cooper a jeho kuřácká pauza s blondýnkou, kterou si určitě pustíte znovu, procházka starých manželů, která je dojemná i roztomilá zároveň (plus v ní znovu uvidíte starého Eliho Wallacha), a sváděcí monolog Ethana Hawka, který je tu opravdu k sežrání. Jinak herci jsou do posledního skvělí, ale moje jednička tu byl Shia LaBeouf. Škoda, že New York nemá tak silnou závěrečnou povídku jako Paříž. Ale i tak palec hodně nahoru. (20.02.2010)

Přístupnější a vyváženější než Paříž. Jako vždy se najdou silnější a slabší segmenty, ale jako celek to většinou funguje. Nejlepším pro mě byl jednoduchý ale výstižný příběh s Bradley Cooperem, roztomilý s Bloomem, zábavný s Antonem Yelchinem a taky ten tajemný se Shiaou. Newyorkská mozaika zanechala hodně dobrý dojem. (31.01.2010)

Snímek o Paříži jí byl věrný atmosférou, příběhy, laděním. Například z povídky, která se odehrávala na hřbitově Père Lachaise, na vás dýchla jistá tajemnost, ale zároveň i hravost, jíž jsou francouzské uličky plné. Většina krátkých snímků byla kvalitních, originálních, měly spád. V New Yorku jsem sice nebyla, ale přesto mám pocit, že bych jeho atmosféru poznala. V tomto filmu chybí. Jen párkrát se mihne, aby vás podráždila, a zase zmizí v nedohlednu. Těžko se hodnotí film složený z několika malých částí – těžko můžete říct, že jako celek je to nuda, když víte aspoň o dvou, třech kouscích, které stály za podívání. (07.11.2010)

Je to jako drahá bonboniéra ze které někdo snědl všechny bonbóny - vkusné, ale prázdné. Líbivá hudba a kloboučky většiny pánského hereckého ansámblu nahazují "inteligentní" atmosféru New Yorku jako města umělců a otevřených lidí. V Paříži jsme viděli i odvrácenou tvář města, zde se ničeho takového nedočkáme. To celkové prolínání povídek se mi taky moc nelíbilo a působilo to na mne spíše rušivě. Nejhorší, ale je že se mi opravdu líbily jen dvě povídky (ta s vozíčkářkou a pak ta jak Ethan Hawk balí Maggie Q u cigarety). A zaujala mě ještě ta se zesnulým malířem. Zbytek šel mimo mně a i když byli herci dobří všude, prostě mě na to nebavilo koukat. (06.02.2010)

Milá (new) York, poznal jsem tě v temném sále. Mrkla jsi na mě z plátna svým prvním framem ze své promítačky, ze které proudí hřejivá krev v podobě filmového pásu. Já, nesmělý klučina neveděl, co udělat dřív. Usmát se na tebe? Oslovit tě? Nebo jen netrpelivě čekat? Byla jsi to ty, kdo udělal první krok. Oslovila jsi mě. Z tvých úst se linula hudba a slova. Zahřála jsi mě na srdci. Ukázala jsi mi to, co já nikdy nepoznám. Lásku. Lasku, která může mít mnoho podob. Řekla jsi mi to, co já nikdy neuslyším. Já to řekl mnoha filmům jako jsi ty. Dokonce jsem to řekl i holkám. Ale nikdy to nebylo oboustranné. Tys mi však ukázala něco víc. Že lidé umírají bez toho, aniž by je někdo miloval. Umírají v osamění. Nechci umřít sám, chci poznat lásku aspoň jednou v životě. Ať mám na co vzpomínat, až mi budou dojíždět závěrečné titulky. Miluji tě! Musel jsem ti to říct New York, musel jsem to říct aspoň někomu. Věřím, že se v životě uvidíme ještě jednou. Ale tentokrát nebudu ten osamělý klučina... Oslovím tě první já. Tvůj Kryšpín (30.01.2010)