New Yorku, miluji Tě!

Paris, je t'aime (se kterým musím tento film chtě nechtě srovnávat), byl zcela jednoznačně rozdělen na povídky, které byly k ještě větší odlišnosti zakončeny uvedením jména režiséra. Tento snímek se snažil jít jinou cestou, jednotlivé segmenty více propojil, styl režisérů tak splývá, vlastně ani není poznat, je prostě neviditelný a ne že by mi to vadilo, ale právě jména na režisérských stoličkách a jejich styly, byly na Paříži tak zajímavé. U tohoto filmu si člověk neřekne: Jo, Tykwerova část byla boží, Coenovic také super. Místo toho je tu větší propojení povídek, lehce stravitelný a zapomenutelný děj a hlavně naprosté vymizení dramatických situací: v Paříži tekla krev, umíralo se tam ve více povídkách, střety mezi kulturami byly vypjaté! New Yorku, miluji Tě předkládá jen komediální skeče, v některých případech zakončených vtipnou pointou, které jsou ale co do stavění dramatických a emocionálnách situací naprosto bezzubé. Paříž se nebála ukazovat problémy města, New York se nás snaží přesvědčit, že je to to nejlepší a nejbezproblémovější místo k žití. Což je mi proti srsti. (Ano, vím, že je to o lásce a především o lásce k městu. Ale Paříž šla podle mě mnohem zajímavější cestou). ____ Ještě mě tak napadá, že problém je prostě v tom, že film o tomto městě vlastně vůbec nevypovídá! Tito režiséři svůj vztah k New Yorku na plátně nijak nezobrazili, chtělo by to lidi jako Martin Scorsese nebo Woody Allen, kteří na toto téma spíš mají co říct. (21.02.2010)

Milá (new) York, poznal jsem tě v temném sále. Mrkla jsi na mě z plátna svým prvním framem ze své promítačky, ze které proudí hřejivá krev v podobě filmového pásu. Já, nesmělý klučina neveděl, co udělat dřív. Usmát se na tebe? Oslovit tě? Nebo jen netrpelivě čekat? Byla jsi to ty, kdo udělal první krok. Oslovila jsi mě. Z tvých úst se linula hudba a slova. Zahřála jsi mě na srdci. Ukázala jsi mi to, co já nikdy nepoznám. Lásku. Lasku, která může mít mnoho podob. Řekla jsi mi to, co já nikdy neuslyším. Já to řekl mnoha filmům jako jsi ty. Dokonce jsem to řekl i holkám. Ale nikdy to nebylo oboustranné. Tys mi však ukázala něco víc. Že lidé umírají bez toho, aniž by je někdo miloval. Umírají v osamění. Nechci umřít sám, chci poznat lásku aspoň jednou v životě. Ať mám na co vzpomínat, až mi budou dojíždět závěrečné titulky. Miluji tě! Musel jsem ti to říct New York, musel jsem to říct aspoň někomu. Věřím, že se v životě uvidíme ještě jednou. Ale tentokrát nebudu ten osamělý klučina... Oslovím tě první já. Tvůj Kryšpín (30.01.2010)

Jak už to tak u filmů, jež jsou mozaikou mnoha malých příběhů, a na nichž se režijně podílelo mnoho tvůrců, bývá, každý divák si tu najde části, které se mu budou líbit a které naopak bude považovat za zbytečné. Hodnotit ale podobný typ filmů jako celek zkrátka nelze a nezbývá než konstatovat, že New Yorku, miluji Tě za zhlédnutí stojí, alespoň kvůli těm několika povedeným částem. (05.02.2010)

I druhá zastávka potulného romantického cirkusu plného velkých příběhů, sdělení i režisérů, je lákavá nejen kvůli metropoli, v niž se odehrává. New York je tu jednotícím prvkem, společnou kulisou, zatímco Paříž byla loni svou pestrostí právě oním elementem, který větvil a košatil příběhy jednotlivých postav. Tam kde je Paříž zasněná a příjemně předvídatelná, tam je New York melancholický a klikatí se v nečekaných zvratech, nedořečených a nedořešených výpovědích... všechny cesty ale vedou do srdce, takže je to opět jen a jen procházka krevním oběhem. Tentokrát trochu pomalejší, vizuálně i duševně vykoupaná v bourbonu, ale o nic méně opojná. (09.02.2010)

Nevím, jestli je to tím, že jsem Paris, je t'aime neviděl nebo tím, že v New Yorku bych chtěl jednou žít. Nicméně mě tento film opravdu uchvátil, pobavil, místy i dojal a prakticky nenudil. K sakru, co jiného mám chtít po povídkovém filmu plném takových hvězd? Dneska to zkrátím - nic. Jdu shánět Paříž a zatím tu nechám plný počet pro město všech měst (samozřejmě, až po Praze, ale tam už jsem byl ;-)). (10.11.2011)