Tokio!

Ideálne na DVD. Každá z trojice poviedok je totiž natoľko silná, až si žiada, aby s ňou divák ešte chvíľu po dopozeraní pobudol. Pauza, pár tichých minút na pretrávenie, zrovnanie si myšlienok a pocitov. Potom s chuťou do ďalšej. A ďalšej. Mohlo ich byť aj päť. Alebo sedem. Takto hravých a nepredvídateľných určite... Nech sú v jadre akokoľvek posmutnelé a opustené, dokážu prekvapiť, povznášajú. No jedna báseň! (22.06.2009)

Celkový dojem za pět hvězd zkazila prostřední část od Leose Caraxe. Patrně je to ale tím, že jsem nepochopila záměr autora. Spoiler! Musím ovšem přiznat, že kombinace jazyků byla naprosto skvělá. Kontrast libozvučné francouzštiny s jazykem "posledních Klingonů přeživších na planetě Zemi" - dokonalé. (31.03.2010)

Povídky, v nichž se scifi dotýká reality a přítomnost je už budoucností. Jejich společným označením je Tokio, město, kde již není noc nemožné. Jednotlivé "povídky" mají mírnou gradaci, jsou seřazeny s citem pro míru a katarzi. A také mají mnoho společného: především jsou koncipovány jako "problém a jeho řešení" a vždy se odehrávají ve specifickém prostředí... Gondryho vstup (podle povídky Gabrielly Bellové) je jedním z možných vyústění syndromu "hledání bytu", Caraux uvádí na scénu "nesmrtelného ducha" Nankingu (viz Nankingský masakr z roku 1937) a Joon-ho Bong řeší smírnou cestou "uzdravení" jednoho hikikomoriho a jedné hikikomorky (v době, když už se skoro všichni stali hikikomoriové a pizzu roznáší roboti). Pozn.: U posledního vyprávění jsem se nemohl ubránit myšlence na české hikikomory - babičky, které po desetiletí nevycházejí z domu a čas tráví mezi postelí a televizí, případně v posteli u televize. Na rozdíl od japonských jsou nebezpečné tím (to už jsme na půl cesty u druhého příběhu), že požírají vlastní děti. (24.07.2017)

Michel Gondry - Vnitřní design - Povídka nejhravější, nejtokijštější a mně nejbližší. V příhodách mladého páru se krásně ukazují reálné problémy s bydlením, které tokijská "našlapanost" posouvá skorem do čiré absurdity. Skoro bych se vsadil, že sem patří i pohádka o strašidlech žijících v mezerách mezi domy, již své drahé vypráví hlavní hrdina. Vždyť kolikrát již proběhly médii reportáže o lidech, kteří v oněch mezerách zbudovali své, dosti úzké, ale vcelku útulné příbytky. Další téma, touha zajistit a "zdůstojnit" svou existenci již samozřejmě není tak "tokijská" jako spíše univerzální. Nabývá typicky Gondryovských podob, a to včetně řešení. Hravost a nevážnost, která nebanalizuje a nepřeslazuje. ****. Leos Carax - Merde. Fakt, že tuto povídku hodnotím nejhůře, je spíše odrazem její ne zcela snadné uchopitelnosti. V drobných jednotlivostech se až tak složitá nejeví, zařadit však všechny tyto jednotlivosti do nějakého celku není úplně sranda. I přes neúplné porozumění však z ní ke mně dokázalo několik momentů silně promluvit. SPOILER - Kdysi úsměvné, s granáty najednou nečekaně děsivé řádění Merdeho (mimochodem připomíná nápadně irského skřítka leprikóna (leprechauna)). Soudní přelíčení, které spíše než dokázat vinu usiluje o ponížení obžalovaného a dokázání, že je čirým zlem. Reakce davu, který bez ohledu na to, že nic neví (nebo možná právě proto), bez problémů umí zaujmout stanovisko. Obě stanoviska. Bez jakékoliv hlubší reflexe a pohnutky. KONEC SPOILERU. Celý film by snad mohl opravdu pojednávat (jak mě lehce postrčil Ajantis) o srovnání/nesrovnání japonců s vinou za Nankingský masakr a minulostí obecně. Merde by pak představoval nežádané zrcadlo nastavené celému Japonsku, od kterého je nutné odvrátit svou tvář. Přesto se mi takový výklad úplně nelíbí. Proč, to jen naznačím. Merdeho vina není kolektivní a není souzen jeho národ. Merde skutečně vraždí nevinné. Silné ***. Jun-ho Bong - TŘESOUCÍ SE TOKIO - Hikikomori jako tvor, který se děsí všeho, co nemá přímo pod kontrolou, všeho, co nejde dát na své pevné místo. Zvláště s lidmi je potíž, ti se teprve špatně ovládají a zařazují. SPOILER - Dívka s dobře popsanými tlačítky jako by byla pro něj přímo stvořena... KONEC SPOILERU. Slabé **** pro poslední povídku i celý film. (17.03.2009)

Franz Kafka nebo Ionescu mají mezi současnou filmařskou generací své důstojné pokračovatele. Je to absurdní, provokativní, ujeté, komické, zkrátka nevšední. Jednotlivé povídky stojí na zajímavém nápadu a neotřelém zpracování, nejvíc se mi líbila hned ta první - Interior design, ovlivněná surrealismem. Podobně zbytečných lidí znám ve svém okolí víc, možná by to nebyl špatný nápad takovým způsobem vyřešit jejich existenci. Dobrá je i třetí povídka o odcizení lidí v moderním velkoměstě. Je myslím dobře, že film z prostředí Tokia točili filmaři z ciziny, ten evropský přístup, který je konfrontovaný s asijskými reáliemi, se na výsledku pozitivně podepsal. Celkový dojem: 90 %. (01.06.2009)