Společnice

,,Tahleta Nina na mě se dívá a neví co je splín. Tahleta Nina na mě se dívá, vona je čistá a já jsem špína. Jsem špína.“ Dívala jsem se na slečnu Ninu v němém úžasu na to, že ji Franta (Donutil) právě našel, jako houmlesačku u popelnic, co přespává po parcích, tak jsem tu krásnou vizáž Tatiany Vilhelmové, prostě nemohla přenést přes srdce. Takhle klasické bezdéčko opravdu nevypadá. Mám ji jako herečku ráda, ale tuhle roli jsem jí za celý film ne a ne uvěřit. Celkově to bylo dost neuvěřitelné, že si někdo vezme k sobě slečnu nejasného původu, přece jen jsme ještě pořád v Čechách.Vous me comprenez, mesdames et messieurs, oui? (21.05.2012)

Ryze ženský pohled na svět? Možná. Možná proto tak pronikavý. Nina je sice tak nějak stylově i charakterově tradiční lakmusový papírek, podle nějž se odhalují ostatní postavy, přesto ji Wilhelmová zahrála dobře, což jí je vlastní. Postava Adamové je stejně tak klasická, ale přirozeně. Jednak je to postava, kterou si (skvěle) časem odehraje prakticky každý již důchodový herec, či herečka, aby všem těm nabubřelým hercům v rozkvětu dokázal, co to znamená herectví, druhak je to skvěle vystihnuté stáří - moudré, rozvážné, ironické, i přesto chybující - ve vztahu ke snaše. kterou považuji za nejlépe uchycenou postavu celého filmu. Pro film a okolní postavy velmi důležitá, přesto zcela na okraji, prakticky po celý film je ostatními stavěna do nepříznivého světla, přesto je to vpravdě pozitivní postava s mnoha dobrými vlastnostmi. A to i přesto, že ji hraje Šulcová, která mi vždycky byla nesympatická a nikdy jsem ji neměl rád. (04.02.2015)

Oduševnělé drama, příběh nemocné stárnoucí dámy, jejíž životní pouť se střetává s cestou mladé (ne)spolehlivé a (ne)zodpovědné dívky. Je to střet dvou naprosto charakterově odlišných přestavitelek různých generací. Člověk by řekl, že střet těchto odlišných typů může přinést pouze a jen další životní komplikace. Stačí ale málo, tedy opravdu "jen" to srdce na pravém místě na obou stranách, a pěkný vztah je na světě. Vztah, který ve své podstatě pomáhá v osobním životě každé z nich a současně oběma. Obdaruj, ... a budeš obdarován. Podej pomocnou ruku, ... a pomůžou i tobě. (27.10.2008)

Jojojo, úžasnice "jiná" Nina! Tak to je fak zas totálně vyjemněný jak ze života... %-o . . . Prostě jeden z mnoha víbůhodku(n)d vycu(ch)caných (scatnário jakási A. Vovsová) do mrtě falešných a stádo oblbujících vylhaných šašskotelevizáckých blábolů (prý DRAMA! hahahaha sic!) telenovelově upachtěné (ka)kadence... - - - P.S. Z Donutilových >fňukacích< rolí mám už leta nutkání blít. A víc už zase škoda slov. Howgh. - - - - - (Poprvé nahlédnuto a nedohleděno kdysi na >veřejnospolečném sprostoru< , hodnocení po (s nejvyšší mírou tolerance prodotrpěném) repete 20.5.2012 na >zpuchřelé jebničce< 877., komentář zde se znechucením jako patnáctý - 20.5.2012) (20.05.2012)

Setkání dvou žen v okamžiku, kdy jedna potřebuje druhou. Hana, ironií šermující dáma mdlého těla a bystrého rozumu, a Nina, nekomplikovaná dívka odkudsi a bez závazků k čemukoli. Postavy na první pohled rozdílné a přece tak blízké. Pocit sounáležitosti a vzájemného obohacení i neuchopitelná touha změnit předurčené zůstávají zvláště naléhavým a nepominutelným sdělením nejen této vynikající televizní inscenace. Vedle vynikající Jaroslavy Adamové, jejíž portrét stárnoucí ženy odpovídá v jistém slova smyslu jejímu zavedenému hereckému rejstříku, ale v mnohém ukazuje tuto výjimečnou umělkyni i v jiném, ryze intimním naladění, se překvapivě prosazuje také mladická troufalost teprve začínající Tatiany Vilhelmové, s níž dokázala obstát v tak těžké konkurenci a zároveň poskytnout nečekaně silný příslib do budoucna. V případě Společnice lze hovořit o výjimečném úspěchu, který je v současnosti nedostižným přáním nejen televizních dramaturgů, ale i mnohých tvůrců. (29.05.2014)