Společnice

Ryze ženský pohled na svět? Možná. Možná proto tak pronikavý. Nina je sice tak nějak stylově i charakterově tradiční lakmusový papírek, podle nějž se odhalují ostatní postavy, přesto ji Wilhelmová zahrála dobře, což jí je vlastní. Postava Adamové je stejně tak klasická, ale přirozeně. Jednak je to postava, kterou si (skvěle) časem odehraje prakticky každý již důchodový herec, či herečka, aby všem těm nabubřelým hercům v rozkvětu dokázal, co to znamená herectví, druhak je to skvěle vystihnuté stáří - moudré, rozvážné, ironické, i přesto chybující - ve vztahu ke snaše. kterou považuji za nejlépe uchycenou postavu celého filmu. Pro film a okolní postavy velmi důležitá, přesto zcela na okraji, prakticky po celý film je ostatními stavěna do nepříznivého světla, přesto je to vpravdě pozitivní postava s mnoha dobrými vlastnostmi. A to i přesto, že ji hraje Šulcová, která mi vždycky byla nesympatická a nikdy jsem ji neměl rád. (04.02.2015)

Oduševnělé drama, příběh nemocné stárnoucí dámy, jejíž životní pouť se střetává s cestou mladé (ne)spolehlivé a (ne)zodpovědné dívky. Je to střet dvou naprosto charakterově odlišných přestavitelek různých generací. Člověk by řekl, že střet těchto odlišných typů může přinést pouze a jen další životní komplikace. Stačí ale málo, tedy opravdu "jen" to srdce na pravém místě na obou stranách, a pěkný vztah je na světě. Vztah, který ve své podstatě pomáhá v osobním životě každé z nich a současně oběma. Obdaruj, ... a budeš obdarován. Podej pomocnou ruku, ... a pomůžou i tobě. (27.10.2008)

Otřepané fráze jsou v tomto případě na místě. Potvrzuje se tu stará polistopadová pravda televizních inscenací, že když už musí být něco v pořádku, jsou to nejprve herecké výkony a teprve potom - divácky se to vyjevuje v určitém pořadí - režie, která má "věcně" přednost. Téma je zajímavé a všichni herci s ním podle možnosti udělali vše, co bylo v jejich silách. Přesto bych při této příležitosti rád složil hold opomíjené dámě českého divadla Jaroslavě Adamové. Její stará žena mdlého těla a bystrého rozumu byla úžasná a přesně zrcadlila podstatu stáří jako stavu, který v zásadě může fungovat, ale v němž zpravidla cosi již ne zcela nepodstatného nemusí vždy fungovat. Kytička tohoto díla sice zcela dozrát nestačila, přesto má co nabídnout. (27.01.2008)

Onoho (včerejšího) dne jsem byl donucen okolnostmi shlédnout tři kousky s panem Donutilem. Na ten třetí jsem se nerovzpomenul (zatím). Nu a protože shodou okolností mám k tématu inscenace blízko, tak se nemohu zbavit dojmu, že ač byla snaha, aby to bylo " o něčem", tak to "něco" bylo vyumělkované a nesnadno uvěřitelné. No, popravdě, když jsem viděl ty dvě taneční vložky paní Vilhelmové, tak jsem studem za ni nevěděl málem co počít! PRÁVĚ JSEM ROZKLIKNUL "OFICIÁLNÍ TEXT DISTRIBUTORA" A JSEM V POMĚRNĚ SLUŠNÉM ŠOKU!! NEVÍM, CO DODAT, CITUJI: "a nutí zpuchřelého diváka vidět život z jiných než obvyklých úhlů pohledu", KONEC CITÁTU. TO MĚ DOSTALO! PŘÁL BYCH TOMU, KDO TO NAPSAL, ABY ZAŽIL TŘEBA, TO CO JÁ V REÁLNÉM SVĚTĚ, PRÁVĚ BĚHEM SLEDOVÁNÍ TÉTO ZPUCHŘELÉ UPOCENOSTI! (02.02.2012)

Zahořklé nemocné dámě projde životem světélko v podobě mladé upřímné, byť poněkud tajemné dívky. Vznikne zvláštní vztah. Žena, které jediný syn nedal vnoučata, zahoří mateřsko-babičkovskou láskou, odpouští Nině i drobné krádeže a je neuvěřitelně velkorysá. Dostává za to upřímnou a veselou společnici, jejíž osud se ale stejně nedozvíme. Odchází stejně neprůhledná, jako přišla, zůstává ale závan života a radosti. A také téma k zamyšlení - co je vlastně v životě podstatné... Především poklona pánům hercům! (09.04.2014)