Bílá vrána

Život je mrcha, ale na všechno se dá dívat z té příjemnější stránky. Připadám si trochu zahanbeně a necitlivě, protože autista Charlie brnkal dost slušně celou dobu na moje nervy. Jeho bratrovi Thomasovi jsem tedy po celou dobu rozuměla, protože já bych to snášela dost podobně, možná i hůř. Obdivuji rodiny, které se s takovým neštěstím umí vyrovnat. Musím ale souhlasit s uživatelem Malarkeym:)) (04.03.2011)

Viděl jsem opakovaně, ale netroufl jsem si hodnotit dřív, než po shlédnutí amerického Co žere Gilberta Grapea? Přestože byl Gilert Grape pravděpodobně předobrazem Bílé vrány (v obou filmech jsou důležité scény koupání, v obou filmech spolu mají bratři fyzický konflikt), jde o filmy odlišné a není zcela férové je porovnávat. Charlie je autista žijící v normálním světě a normální rodině. Jeho bratr Thomas by chtěl žít normální život a vlastně ho i žije - jen kdyby nebylo Charlieho. Odlišnost Charlieho je zásadní, zásadní je i vývoj vztahu obou bratrů. Teenagerovskost filmu vychází z faktu, že Thomas je mladší a méně vyspělý, než Gilbert Grape - což však neznamená, že výsledek musí být nutně horší. Vztah obou bratrů je propracovanější, nálada je uvolněnější, divák má pocit krásna. Přestože mi taneční scéna z konce filmu připadá být trochu umělá, hodnotím oba filmy stejně. 85% (06.04.2010)

Pro mě je tohle další skromnej film ve stylu Keith, Little Miss Sunshine atd. Mít doma autistu musí bejt nehorázně těžký a klobouk dolů před každym kdo to zvládá, a právě proto chápu i chování Thoma, kterej díky Charliemu v podstatě ztrácel veškerej soukromej život. Naštěstí se objevila úžasná Jackie a ... A dál už se koukněte sami. (30.01.2011)

Další z úžasných australských dramat, které se mi podařilo vidět. Tentokrát o rodině, ve které se musí postarat o autistického chlapce(Luke Ford předvádí neuvěřitelný výkon) a hlavně o jeho bratrovi, který se s tím nemůže vyrovnat. Má to své mouchy, hlavně ke konci, když vnitřní napětí, které bylo cítit po celý film nějak mizí. Ale kvůli hereckým výkonům a scénám, kdy nevíte, jestli se máte smát nebo brečet, si mě to získalo. (26.08.2008)

Klasický nezávislý film s minimálními prostředky, lehce dokumentárním přístupem a zobrazující outsiderství - tentokrát na téma život s autistou. Docela přesvědčivé a místy drásavé. Závěrečné usmíření bylo trochu nevěrohodné (hlavně, že by se Charlie dokázal naučit taneční číslo), ale proč ne, i pohádkové konce mají ve filmech své místo. /20. 3. 12./ (20.03.2012)