Hranice ovládání

Jarmusch je filmársky snob a noblesák a moje hranice ovládania týmto filmom otestoval teda poriadne. 2oj hodinová potulka, v ktorej sa akoby nič extra nedeje, ľudia prichádzajú, odchádzajú, každý zo seba vydoluje nejaký intelektuálny blábol a celá táto lyrická úvaha je príliš monotónna na to, aby mohla trvať 2 hodiny, čo už považujem za čisté pózerstvo (a to pri Jarmuschovi myslím nepíšem prvý krát). (03.02.2010)

Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny. (23.08.2010)

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Lyrika! Krásné obrázky, doprovázené meditativní hudbou, přicházejí a odcházejí a film ubíhá a zhola nic se neděje. Jarmusch se nezměnil, jen se vrátil ke kořenům, protože podobnost s prvotinou Trvalá dovolená se opravdu nabízí. Hranice ovládání ale mají jeden velký plus a to, že se na to krásně kouká. Jimovo estetické cítění a španělský feeling filmu hodně pomáhají. Vadily mi tam ale vedlejší postavy se kterými si Isaach De Bankolé mění krabičky od sirek. Ten film by byl lepší kdyby se v něm nemluvilo vůbec, protože ty dialogy jsou stejně o ničem a působí naprosto rušivě, protože tam všichni melou blbosti a ač jsou to dobří herci, zde působí do jednoho nepřirozeně a je hrozně vidět jak HRAJÍ. Výjimkou budiž nahá holka. A to "vyznění" na konci, že kdo si myslí že je víc než ostatní ať jde na hřbitov, protože zjistí že život je jen hrstka hlíny je sice pěkné, ale ten film pak staví do pozice že má nedejbože nějaké poselství a udělat celovečerák založený na jedné větě je debilita a možná by si na hřbitov Jarmusch měl zajít sám. Mnohem sympatičtější by bylo kdyby film neměl vůbec žádné poselství ani smysl. (03.12.2009)

Dvě espressa. Krabička od zápalek. Podivný vzkaz na malém papírku, vždy zapitý kávou a polknut. Vrtulník. Ranní meditační cviky. Návštěva galerie. Různá místa a různě vysoký standard ubytování. Hudba, film, věda, umění, halucinace. Pět různých lidí. V podstatě žádný děj a téměř žádné dialogy. Spíše monology a ze strany hlavního hrdiny slova téměř žádná. Pouze jeho kamenný výraz po celý film. Žádné emoce. Minimalistické, mlčenlivé a přemýšlivé. To je vše. Tak proč mi tento zdánlivě nezajímavý, jednotvárný, bezobsažný a stále dokola se opakující děj přišel tak fascinující? Dokonalá ukázka toho, že i příběh o "ničem" dokáže vyznít jako mimořádné umělecké dílo. Možná mu nebudete ani zcela schopni porozumět, budete přemítat nad jeho hloubkou či skrytou filozofií a významy, ale budete jím uchváceni. Taková je Hranice ovládání. Byla jsem potěšena roličkou Gaela Garcíi Bernala, mého oblíbence již od role v Mexické jízdě. Během sledování jsem přemýšlela nad tím, jaký bude závěr, co se dozvím a jaké bude vyjasnění všech těch podivností. Zároveň jsem však již tušila, že se na konci nejspíš nedozvím vůbec nic. Čekal na mě jen nádherně otevřený konec, který mé mysli nenabídl téměř žádné možné vysvětlení. Byla jsem v sametovém objetí svých dojmů a prožitků a říkala si, že vlastně ani nevím, jestli bych ho chtěla znát. So, WTF was that whole thing about?:) "Občas se mi líbí, když postavy ve filmu jen tak sedí a nic neříkají." (15.02.2012)