Třináct dní

Jedna z těch slabších dramatizací klíčových dějin světa (a hlavně Ameriky, že:). Kevin Costner byl takový jalový, Greenwoodovi jsem JFK nakonec začal věřit, Culpovi Bobbyho nikoli. Dokumentární kamera mě tady moc nevzala, ty přechody na černobílý filtr mě rušily, že hudbu složil Trevor Jones jsem si všiml až tady - ve filmu mě nijak nezaujala, bohužel. Tenhle snímek měl mnohem na víc, a protože jsem čekal víc, jsem asi nakonec i víc zklamaný. Když si vzpomenu na Costnerův výkon v JFK, bylo to 100 a 1... Dejte si radši věci jako Bobby nebo The Kennedys. 55%. (27.01.2013)

Snaha zachytit takřka všechny detaily Karibské krize vyšla takřka na jedničku. Jen si říkám, jestli to nebylo pro film trochu kontraproduktivní. Nebo jinak. Ačkoliv na začátku 60tých let hrozila celosvětová katastrofa v podobě jaderné války, těch necelých čtrnáct dní roku 1962 obecně vnímáme spíše jako úsek amerických resp. sovětských či kubánských dějin, takže zběžná fakta sice známe, ale rozhodně tento konflikt nevnímáme tak, jako Američané. A to platí i pro jména jednotlivých aktérů, kdy jsou většině neameričanů známí snad jen bratři Kennedyové a Robert McNamara. Podobně by se Američané dívali třeba na naší sérii České století, kde by z těch mluvících hlav byli nejspíš úplně mimo. Rekonstrukce je to určitě dobrá, ale divákovi, který se o dané téma nezajímá, bude připadat místy nudná a nezáživná. 55% (21.02.2015)

Nezaobišlo sa to bez pátosu (Kennedy: "Ako ma môže kongres prinútiť, aby som vydal rozkaz k zmareniu miliónov nevinných životov?!") a občasného polopatizmu a zjednodušovania, ale aj tak je to veľmi solídne napísaná a šmrncovne zrežírovaná dráma, ktorá napriek nemalej minutáži ani chvíľu nenudí. A Costnerovi táto úloha sadla. (29.08.2007)

Dva týdny, které málem otřásly světem aneb hra, kde se dva dohadují a svět v roli třetího se nesměje, ale klepe hrůzou, mlhavě tušící, že v jistých hrách buď vyhrávají všichni nebo jako jeden muž vdechnou svou prohru v atomovém spadu. Pokud věříme Dantovi, střed pekla nehoří palčivým plamenem, nýbrž v něm vražedně mrzne, a tohle byl potenciální devátý kruh pekla studené války, ovšem to neznamená, že zúčastnění nebyli zpocení až tam, kde záda ztrácejí své slušné jméno, a zúčastněným i nezúčastněným u toho zadku nehořela koudel... Když v závěru filmu nakráčel do pokoje můj pubertální sourozenec a optal se: "Jak to dopadlo?," byl mou reakcí: "Sedíme tady? Sedíme. Tak se blbě neptej a mazej zalejt kytky," poněkud neuspojen, ale výstižnější odpověď jsem v tu chvíli neměla a že jsem ty kytky nakonec zalila sama, mi přišlo ještě jako malá daň za setrvání tohoto světa v obyvatelném stavu. (12.10.2013)

"Situácia je horšia než sme si mysleli. Napočítali sme 40 striel..." Iba tí, čo to zažili vedia presne ako vážna situácia vtedy bola. Z dnešného letmého pohľadu sa to až také tragické nezdá, dnešná mladá generácia o tom ani netuší, ale pri podrobnejšom pohľade na vtedajšiu situáciu akú ponúka Donaldsonov film vám bude jasné, že 3. svetová vojna bola naozaj veľmi blízko. Režisér to rozhodne nemal jednoduché, pretože vo filme je množstvo postáv, udalostí a informácií, ktoré treba ukočírovať v jeden fungujúci a prehľadný celok. Donaldson to však dokázal a jeho film a je pútavý napriek svojej dĺžke. Zmenil by som iba záver, ktorý tradične zaváňa veľkým patriotizmom, ale na to sme si u Američanov už zvykli. 80%. (30.10.2016)