Quiet room ni jókoso

Velice zajímavý počin o ženě, která žila v domnění, že se nějakým nedopatřením ocitla na nesprávném místě. Jednoho dne se totiž probudí v psychiatrické léčebně a pomalu zjišťuje co vše za tím stojí. ■ Líbilo se mi kolik pestrých okamžiků a barevných charakterů (zprvu ukrytých v černobílých ulitkách) tento nenápadný snímek ukrývá. Welcome to the Quiet Rooom je převážně komediální a i přesto, že je mi japonský humor ve značné části cizí, tak tady mi jako rušivý element vůbec nepřišel. Dokonce jsem žasnul jak byly přechody mezi komediální a vážnou stránkou skvěle zvládnuty. Ty působily přirozeně a neničily obsáhlost a hloubku dosavadních scén. (07.09.2015)

Veselé a smutné zároveň. Dobré je na tom, že nevieme prečo je hlavná hrdinka v liečebni a až postupne sa to dozvedáme od jej vyšinutého priateľa. Druhé pozitívum je osadenstvo, jedna sa každodenne rozlúči s personálom a snaží sa odísť jedinými dverami ktoré sú však vždy zamknuté, druhá si podpaľuje vlasy a to veľmi efektne =), atď... (07.11.2012)

Film úsměvně vyšinutý jako Tetsu a obyvatelé psychiatrické léčebny (včetně sester a doktorky Shirai :), do které se dostane depresivní Asuka. O hořce vyznívající sekvence v něm není nouze, přesto z něho prýští uvolněnost a positivní nálada, jež ve finální fázi silně atakují diváka. Menší srovnání s Parkovou Cyborg Girl není už vzhledem k lehce legračnímu panteonu svérázných postaviček určitě mimo, leč na místě je konstatování, že Tichý pokoj má příběh, japonsky citlivé pojetí a formální hrátky v něm téměř nenajdeme. 9/10 (20.06.2008)

Probudí se takhle holka v pokoji bez oken, k posteli je připoutaná a vůbec nic si nepamatuje. Zdravotní sestra jí řekne, že se pokusila o sebevraždu, holčiny přítel jí barvitě popíše, jak ji ráno našel přiotrávenou. Jenže něco tady smrdí... a nebude to jen Tsetsuova travka, kterou schovává v matrjošce. Jen nechápu, proč, když to vlastně bylo drama, proč to celé chvílemi vyznívalo spíš jako parodie na podobné filmy z psychiatrických léčeben... (17.06.2012)

Myslím, že není na místě srovnávat tento film s korejským I'm Cyborg, But That's Ok jako s filmem, který je mu podobný, ale když už, tak tyto filmy srovnat jako naprosto rodílné. Protože krom prostředí - psychiatrické léčebny - mají jen málo společného. I'm Cyborg, But That's Ok byl pro mě naprosto šílený film, ve kterém od začátku až do konce nebylo jasné, co je výplod šílené mysli pacientky a co je skutečnost, a bylo těžké v tom všem hledat nějaký smysl. Takže ve výsledku mi tento film nic neřekl a stal se pro mě jen bizarní záležitostí bez skutečné myšlenky. Naproti tomu, když sledujeme v Quiet room ni yôkoso postavu Asuky, můžeme být zpočátku možná trochu zmatení, co se s ní stalo, jestli je skutečně šílená nebo ne, ale brzy chytíme nit. A i když se ve filmu vyskytují i mírně podivné scény, vždy jde rozeznat, co je skutečnost, a o tom to právě je. Jen takhle se filmu podařilo divákovi něco říct, vyjádřit nějakou myšlenku, a to originálním, zábavným, chvílemi i trochu dojemným způsobem. Ať už by dokázalo podivné prostředí psychiatrické léčebny jakkoliv přirůst k srdci, ať už bychom si jakkoliv zvykli, a možná si udělali i nějaké přátelé, je to jiný svět. A pokud máme skutečně žít, musíme se od tohoto světa odpoutat, vzít svůj život do vlastních rukou a vykročit směrem k realitě. To je to, co mi film řekl, a je možné, že stejně jako já by se s postavou sžilo i více diváků. Protože to není ani tolik film o šílených lidech z léčebny, jako spíš film o životě, tak jak ho může vidět každý z nás... Líbilo se. Líbilo se hodně. ~(4,8★)~ (10.09.2010)