Quiet room ni jókoso

Probudí se takhle holka v pokoji bez oken, k posteli je připoutaná a vůbec nic si nepamatuje. Zdravotní sestra jí řekne, že se pokusila o sebevraždu, holčiny přítel jí barvitě popíše, jak ji ráno našel přiotrávenou. Jenže něco tady smrdí... a nebude to jen Tsetsuova travka, kterou schovává v matrjošce. Jen nechápu, proč, když to vlastně bylo drama, proč to celé chvílemi vyznívalo spíš jako parodie na podobné filmy z psychiatrických léčeben... (17.06.2012)

Velice zajímavý počin o ženě, která žila v domnění, že se nějakým nedopatřením ocitla na nesprávném místě. Jednoho dne se totiž probudí v psychiatrické léčebně a pomalu zjišťuje co vše za tím stojí. ■ Líbilo se mi kolik pestrých okamžiků a barevných charakterů (zprvu ukrytých v černobílých ulitkách) tento nenápadný snímek ukrývá. Welcome to the Quiet Rooom je převážně komediální a i přesto, že je mi japonský humor ve značné části cizí, tak tady mi jako rušivý element vůbec nepřišel. Dokonce jsem žasnul jak byly přechody mezi komediální a vážnou stránkou skvěle zvládnuty. Ty působily přirozeně a neničily obsáhlost a hloubku dosavadních scén. (07.09.2015)

Veselé a smutné zároveň. Dobré je na tom, že nevieme prečo je hlavná hrdinka v liečebni a až postupne sa to dozvedáme od jej vyšinutého priateľa. Druhé pozitívum je osadenstvo, jedna sa každodenne rozlúči s personálom a snaží sa odísť jedinými dverami ktoré sú však vždy zamknuté, druhá si podpaľuje vlasy a to veľmi efektne =), atď... (07.11.2012)

Kdo by čekal drama ve stylu Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Narušení ten bude zřejmě dost překvapen. Welcome to the Quiet Room je velice svěžím a originálním snímkem, který za celou dvouhodinovou stopáž nezaškobrtne a jede jako správně seřízené hodinky (na čemž má podíl hlavně režisér Suzuki Matsuo). Komediální prvky jsou jaksi navíc, ale nenarušují celkové vážnější vyznění filmu. Také se mi líbilo, že se (skoro) nedočkáte revolty proti zchátralému a tyranizujícímu systému, která je typická pro všechny filmy z psychiatrického ústavu. 80 % (05.09.2008)

Myslím, že není na místě srovnávat tento film s korejským I'm Cyborg, But That's Ok jako s filmem, který je mu podobný, ale když už, tak tyto filmy srovnat jako naprosto rodílné. Protože krom prostředí - psychiatrické léčebny - mají jen málo společného. I'm Cyborg, But That's Ok byl pro mě naprosto šílený film, ve kterém od začátku až do konce nebylo jasné, co je výplod šílené mysli pacientky a co je skutečnost, a bylo těžké v tom všem hledat nějaký smysl. Takže ve výsledku mi tento film nic neřekl a stal se pro mě jen bizarní záležitostí bez skutečné myšlenky. Naproti tomu, když sledujeme v Quiet room ni yôkoso postavu Asuky, můžeme být zpočátku možná trochu zmatení, co se s ní stalo, jestli je skutečně šílená nebo ne, ale brzy chytíme nit. A i když se ve filmu vyskytují i mírně podivné scény, vždy jde rozeznat, co je skutečnost, a o tom to právě je. Jen takhle se filmu podařilo divákovi něco říct, vyjádřit nějakou myšlenku, a to originálním, zábavným, chvílemi i trochu dojemným způsobem. Ať už by dokázalo podivné prostředí psychiatrické léčebny jakkoliv přirůst k srdci, ať už bychom si jakkoliv zvykli, a možná si udělali i nějaké přátelé, je to jiný svět. A pokud máme skutečně žít, musíme se od tohoto světa odpoutat, vzít svůj život do vlastních rukou a vykročit směrem k realitě. To je to, co mi film řekl, a je možné, že stejně jako já by se s postavou sžilo i více diváků. Protože to není ani tolik film o šílených lidech z léčebny, jako spíš film o životě, tak jak ho může vidět každý z nás... Líbilo se. Líbilo se hodně. ~(4,8★)~ (10.09.2010)