Cadillac Records

Na tenhle film jsem se těšil hodně dlouho. Dreamgirls jsou u mě v žebříčku hodně vysoko a tajně jsem doufal, že se "Cadillac Records" tomu úspěchu aspoň přiblíží...No nestalo se. Hodně situací je tu s Dreamgirls podobných, boužel jsou oděny do nudnějšího hávu. Alespoň že ten příběh stál za to a dozvěděl jsem se dost nových věcí...6/10 (14.03.2009)

Jaký příběh se dá vystavit jako pocta prvnímu hudebnímu vydavatelství, jež dalo šanci černošským umělcům? Nic moc! A vzhledem k tomu, že Darnell Martin je televizní rutinér, tak to podle toho vypadá. Žádná kreativita, pokus o nápaditou formu vyprávění, či vizuální zajímavost. Všichni si odehrají své, hudba je vynikající a některé momenty vás opravu roztančí, ale ve chvíli kdy dozní hudba, začiná průměrná nuda a tu si podle mne Chuck Berry a spol. nezasloužili. Dílko, které je více poctou než filmem a toho nevypustí z vod průměru... 50% (10.06.2009)

Film jako by chtěl poukázat na několik témat, z nichž ale ani jedno nakonec nevykreslil do potřebné hloubky. Počínaje rasovou segregací přes mezilidské vztahy, pozadí nahrávací společnosti, život v hudebním průmyslu až po seznámení se s jednotlivými interprety podrobně. To všechno ve snímku najdete a mix je velice dobře stravitelný, ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že to mohlo být ještě o něco lepší. Oceňuji kvalitně vyobrazenou dobovou atmosféru a logicky nejsilnější stránkou tohoto díla je hudba. A protože tu já můžu, tak dávám pěkných 80 %. Oblíbená část- prolomení hranic při koncertu Chucka Berryho (18.10.2010)

Skvelý zvuk a mimoriadne herecké výkony, to je skvelá vizitka tohto hudobného filmu. Osobnosti skvelého electric blues, sprítomnenie v stave zrodu a potom aj ich dramatické životné osudy. Objavili sa aj Hubert Sumlin a James Cotton, často zanedbávaní muzikanti. Výborná hudobná dráma o Leonardovi Cheeseovi, zakladateľovi hudobného vydavateľstva. Výborné stvárnenie hlavnej úlohy Adrienom Brodym. Čo viac si priať, možno snáď aby toto majstrovské dielo trvalo o pár hudobných minút dlhšie. (07.02.2015)

Když jsem před nedávnem sledoval Jennifer Hudson, kterak fantasticky zpívá Jacksonovu "Will You Be There" na jeho vlastním pohřbu, měl jsem na kahánku. Vzpomněl jsem si na její výstup v Dreamgirls, mrzela mě netaktnost tvůrců dát R&B hudbě ve filmech prostor, aniž by to bylo laciným tahákem na nás, mladý lidi. Přečetl jsem zdejší komentáře. Komentáře o cestě ke Cadillacu přes Ettu James, až po lidi, kteří jsou zainteresovaní v daném žánru. Chtěl jsem zažít něco podobného jako při Dreamgirls. Tedy emoce. A ono nic. Pole s prozpěvujícími si černošskými dělníky, mělo tu atmosféru, ale připadalo mi to všechno strašně odtažitý, chtěný a nudný. Hudba za plnou, ale co do skvělý nálady ze skvělého filmu, bída bídavá. Ještě, že tu mám tu Jennifer, která mě nikdy nezklame. A pokud přijmete mé doporučení, pusťte si jí zazpívanou "And I Am Telling You Im Not Going" (ale jen tu, co zpívá na svém albu :)). Málokdy jsem měl husí kůží, jako tady... (22.08.2009)