Nine

Rob Marshall ví, jak ženám snížit sebevědomí a pánům zvednout… ehm… mandle? :o) Vystoupení dámského hereckého osazenstva ve spoře oděných kostýmech s dokonale sexy postavou jim může žena jako já jedině závidět, ale zároveň to může být motivací a pány uspokojit(?) Takže mě každé jejich číslo připadalo dokonalé, páč prkno jako já (když nejlépe rozpohybuji svůj zadek, když mě svědí :o) nemá velké nároky na taneční kreace :o) Se zpěvem to mám podobné, takže i když mě písničky neučarovaly, hlasy totálně :o) Bohužel ale příběh pana Maestra je propadák celého filmu. Já osobně nedokážu sympatizovat s někým, kdo není ani trochu příjemný či charismatický? Bože co na něm ty ženy viděli? Peníze, sláva? Fuj ale! :o) Takže jsem se v nemuzikální části filmu lehce nudila. A když se snažím vzpomenout na nějakou scénu, nenapadá mě nic jiného než http://www.youtube.com/watch?v=foqgaD6-ERI nebo http://www.youtube.com/watch?v=6jTBjlAWbmk&feature=related nebo http://www.youtube.com/watch?v=jT0zb47bR50&feature=related . O čem to tedy svědčí? (23.06.2010)

Režisér ( Daniel Day-Lewis ) nemá pripravený scenár k očakávanému filmu. Chýba mu inšpirácia. Aj jeho život je bez inšpirácie, klame, podvádza, schováva sa do svojej ulity a je večne zaneprázdnený vymýšľaním vlastného života. Tento netradičný muzikál je koncipovaný do dvoch rovín : jedna rozpráva príbeh spomínaného režiséra tesne pred natáčaním a druhá sú muzikálové čísla jednotlivých žien z jeho života. V tomto nevidím zásadný problém. Čo mi tu chýbalo je poetika talianskeho prostredia, felliniovský spôsob práce z menšími postavami, ktoré dotvárajú želaný kolorit. Predpokladám, že taliansky režisér v talianskej produkcii by to dokázal. (21.02.2010)

Chtělo by se napsat, že Nine je nejvíc sexy snímkem, který jsem v roce 2009 viděl, ale to bych lhal sám sobě, protože o tohle se (od teď) dělí s filmem Bitch Slap (tady ovšem podobnost končí… :-)) Ještě malá poznámka: Jsem rád, že tahle devítka byla mnohem lepší, než tato 9. ____ Myslím, že Marshallovi se povedlo zachytit Itálii v tomto snímku více než dokonale. Z tohoto filmu přímo tryská uvolněnost a pohoda (samozřejmě se tam najdou i vážnější scény, kdy to tak pohodové není). Čím si mě ale film opravdu získal, bylo obsazení. Daniel Day-Lewis - perfektní režisér, který má trable. Nicole Kidman mi potvrdila, že od dob Moulin Rouge sice uplynul nějaký ten rok, ale na ní (a jejím zpěvu) to nejde vůbec poznat. Z Penélope Cruz sexappeal přímo tryskal, k sakru, ta ženská je fakt božská. Marion Cotillard mi předvedla, že vážnější polohy jí nedělají problém. Stacy Ferguson mi potvrdila fakt, že nejen že umí zpívat, ale umí také být více než sexy a přitom i hrát. Neříkám, že to bylo, bůh ví co, ale fakt mě mile překvapila. Kate Hudson - jak já ji někdy nemusím, tak tady byla roztomilá. A Judi Dench společně se Sophii Loren tomu dávaly ten správný nádech té starší (nechci napsat staré, obě dámy vypadají na svůj věk úžasně) Itálie. A i když na vrchol žánru (který pro mě představuje již zmíněný Moulin Rouge a My Fair Lady) něco chybělo, tak s čistým svědomím tomuhle svižnému, sexy a příjemnému snímku udělím 4 do ruda rozpálené hvězdy. P. S. Ne, že by na tom nějak záleželo, když Oscara vyhraje písnička "The Weary Kind", ale myslím, že písni "Be Italian" by oscarová nominace slušela více. Přesto chápu, proč tam je "Take It All". (26.02.2010)

Notoricky ulhaný záletný režisér Guido Contini však nemá nejmenší tušení, o čem bude jeho nový bombastický film Italia a Rob Marshall mi se svým kouskem Nine připadal podobně připravený. Natočil několik nevýrazných, umělecky natočených hudebních čísel, zpívaných polonahými celebritami, a propojil je trampotami režiséra Guida, jehož chtíč bloudí meži manželskou postelí, temperamentní milenkou a barovými náhodami. Ač mi svůdné děvy stále ještě způsobují neplánované napínání kalhot, tak v tomto provedení bez obtíží zvítězil spánek. (08.11.2010)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)