Nine

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Tomuto filmu by určite viac slušalo hodnotenie 8 a pol, ako 5 a pol (9 už nie, to by bolo príliš). Veľa ľudí asi bude mať problém s tým, že Nine nie je ani zďaleka tak filozofickým dielom, ako Felliniho majstrštyk. Lenže jedná sa o jeho poctu (a Felliniho tvorbe a talianskej kinematografii obecne) a nie o jeho remake, takže zvolený "ľahší" muzikálový štýl je podľa mňa legitímny. No a nezabúdajme, že 8 a pol určite plynul omnoho pomalšie aj jeho obdivovateľom. Asi mám slabosť pre Roba Marshalla, asi mám rád krásne herečky v tých správnych rokoch a možno mi pri muzikále už iba stačí, že sa neodohráva na strednej. Alebo sa mi film jednoducho páčil so všetkým, čo ponúkal. Nebude sa určite postupne uležiavať spoločne s myšlienkami a podtextami v hlave ďalšie hodiny, ako terče jeho pocty, ale toto som od tohoto žánru ani nikdy neočakával. Komu je Nine primárne určený ako film, natočený v roku 2009, nechápem, priaznivci Felliniho už do kina asi masovo nechodia a mládež tie odkazy nepochopí. (06.02.2013)

Co to je? Muzikál bez humoru?! Civilní scény jsou možná nějakou sofistikovanou poctou Fellinimu, ale protože jsem 8 1/2 (ani žádný jiný jeho film, heč) neviděl, tak pro mě byly jen velkou existenciální nudou o ničem. A muzikálové scény? Písničky nevýrazné (i Princezna a žabák má lepší), choreografie žádná, kulisy stále stejné. Prostě když to srovnám s Chicagem, to není jiná liga, to je úplně jinej sport. Opravdu chcete odstranit složku Nine a přesunout vše, co obsahuje, do koše? Ano. (21.03.2010)

Režisér Rob Marshall nás ve svém hudebním filmu přenese do italského Říma šedesátých let za slavným filmovým režisérem Guidem Continim, který se po dvou propadácích ocitá na prahu tvůrčí a osobní krize. K návratu na vrchol potřebuje nutně dobrý scénář, který v podstatě neexistuje a být neustále obklopen krásnými herečkami s kterými soustavně podvádí svoji neštastnou ženu. Začne se odvíjet příběh, jež je sledem režisérových představ a vzpomínek na zářivou minulost a hořkou přítomnost převedených do podoby pěveckých a tanečních čísel, které interpretují Fergie, Nicole Kidman, Penélope Cruz, Marion Cotillard, Kate Hudson a další. Film se inspiroval stejnojmenným brodwayským muzikálem a v titulkách je věnován zesnulému Anthony Minghellovi, který se podílel na scénáři. Zklamalo mě, že na to, že se jedná o hudební film, tak jsem v něm neobjevil žádnou dostatečně chytlavou písničku nebo melodii, a snad kromě perfektně dráždivého vystoupení Fergie, byla všechna čísla, včetně choreografie, víceméně průměrná, ale po vizuální stránce Marshall opět nezklamal. Pak navíc ztratil soudnost, když nechal zazpívat Daniela Day-Lewise (a to hned dvakrát) prezentujícího se vzhledem vysloužilého italského "donchuána". Vlastně nebýt lascivních vystoupení krasavic na prknech, která znamenají svět, určitě bych nehodnotil tak vysoko, ale stalo se a do svých performencí daly herečky maximum. A současných 56% mně připadá poměrně hodně málo na to, jak se film tváří ambiciozně. Mé hodnocení: 60% (26.12.2010)

Tenhle film asi taky neměl scénář předtím než se začalo natáčet ne? Pro mě velké zklamání, takhle jsem se v kině u filmu snad nenudila (dokonce ani při Lítám v tom). Hlavní hrdina byl neskutečně nesympatický, písně nebyli záživné, pořád stejné a ani hudební vystoupení nebyli nic moc. Jediná písnička, která stála za to - Fergie - Be Italian + scéna, která se nejvíc přiblížila daleko lepšímu Chicagu. 2* (12.03.2010)