Nine

║Rozpočet $80miliónov║Tržby USA $19,676,965║Tržby Celosvetovo $53,998,806▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $916,633 //počet predaných kusov 19,547║ Tržby za predaj DVD v USA $5,489,055 //počet predaných kusov 135,666║ absolútne zlyhanie, takéto obsadenie a taká nicka nakoniec z toho vznikla, Rob Marshall až moc vsadil že sa to urobí samo, nulový dej /25%/ (24.12.2014)

45% Muzikaly na filmovym platne nemam moc rad, az na vyjimky jako My fair lady je na nich hrozne videt ze vznikly pro divadlo. U Nine to plati tuplem, sterilni divadelnost cni na hony daleko, veskera muzikalova cisla se odehravaji divadelnim jevisti, mole, ci jinem podiu, choreografie nema v takovem prostoru naprosto cim prekvapit, rek bych ze bude aspon z pulky okopirovana z puvodni divadelni verze. A kdyz to neni na zivo, tak proste to co na divadle funguje, na platne selhava Pisnicky jsou az na dve vyjimky (Be Italian a Cinema Italiano) nechytlave. To co "zpiva" Judi Dench ani neni pisen, jen recituje slova na hudbu, coz je obsazeno i v dalsich hudebnic vystoupenich. Navic ke vsemu se dej hrozne vlece a je nudny a kdo videl 8 1/2 tak ho nema cim prekvapit, spis nez poctu Felinimu mi to trochu pripomina vykradacku. spis takovy upraveny remake pro Americke publikum, ktere o Felinim nejspis v zivote neslyselo. Uz proto mi prislo divne, ze by nekdo v Americe tocil poctu pro Feliniho, dyt ho tam nikdo krome par skalnich fandu nezna. Americane na cizojazycne filmy nechodi. secteno a podtrzeno jedina dobra vec na celmy filmu je Marion Cotillard ktera o nekolik trid prekonava slavnejsi kolegyne herecky i charizmatem. V Edit se mi moc nelibila, ale po Nine se zacinam tesit na jeji dalsi film. (04.03.2010)

Núúúúdaaaa! Film bez duše, muzikál s mizernými písničkami a nulovým tempem. Děj se vleče jako hlemýžď, kterému vyschla slina, nevýrazná hudba mě vůbec nezaujala (čestnou výjimkou jsou "Be Italian" a "Take It All") a o textech písniček radši škoda mluvit. A další faktor, který by k muzikálu měl patřit, je dobrá choreografie... no a opět vyjma dvou již zmíněných písní postrádají taneční výstupy jakoukoliv originalitu, náboj, nápad a ještě ke všemu nechápu, proč ve VŠECH písničkách tančí dámy ve spodním prádle. Vlastně vyjma kostýmů a herců stojí celý tenhle film celkem za nic a docela mě překvapuje, co po výborném Chicagu dokázal Rob Marshall nyní natočit a vypustit do světa... (04.04.2010)

Může se nedostatek emocí vyčítat filmu, který je chladný záměrně? Nine je totiž precizní, dokonale nevtíravý a neomylně povrchní. Po jakémkoli tématu ledabyle klouže a přitom všechna nenápadná pojítka zaklapnou tam, kam mají. Umí být žhavě pohlcující i tvrdě odrazující, herecky absolutní, pěvecký dokonalý a atmosférou doslova hypnotický. S mírným odstupem a při poslechu soundtracku začíná dokonce poblikávat i pátá hvězda, napoprvé její plné září stíní až přílišná filozofická komplexnost, která mi je právě v muzikálu místy lehce cizí. Neubráním se ale pocitu, že Guido Contini a jeho osudové ženy v sobě mají záblesk geniality. To ale neznamená, že nedokážu pochopit, proč Nine komerčně i kriticky propadlo. Kdo chce žánrovou všehochuť a myšlenkový přesah, tak nebude shánět muzikál s Fergie a Kate Hudson. Na druhou stranu kdo se chce bavit u geniálních hudebních čísel, určitě nesáhne po obrazu tvůrčí krize italského génia a všeobsahující poctě zároveň. Minghella, Tolkin a Marshall zkrátka měli předurčeno tvrdě narazit ještě předtím, než se rozjely kamery. A já jsem o to radši, že si tenhle dlouze broušený diamant můžu obdivovat sám. (12.04.2010)

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010 (27.02.2010)