Nine

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

Jelikož miluju muzikály, byl tenhle film pro mě jasnou volbou, bohužel ale nesplnil moje očekávání. Rozhodně musim pochválit choreografii, půvab všech hereček, zpěv i hudbu, na tom nebylo nic špatného. Ale jako celek film ničím nezaujal, hrozně se vlekl a k hlavnímu hrdinovi jsem si nemohla vytvořit pozitivní pohled. Některé části celkem nudily, nebo byly zbytečně dlouhé, taky jsem si myslela, že příběh bude tvořit pak ten jeho film, ale celé se to změnilo a tudíž jen jeho vzpomínky nebo představy, mi bohužel jako hudební film nestačily. Nějak jsem tam postrádala pointu, konec byl sice tak nějak pozitivní a zakončoval celý film, jenže to je jen tečka mezi scénami, které byly nemastné, neslané a které nezvýšila ani Nicole Kidman, ani Judi Dench. Tohle se podle mě moc nepovedlo. (25.02.2011)

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Herečky jsou krásné a sexy, taneční čísla jsou vybroušená, ale film je jinak prázdný. Snad jen Marion Cotillard tu má co hrát, a hned je její postava o třídu zajímavější. Daniel Day-Lewis poprvé natočil film, který nemám zájem vidět znovu. Muzikál o Fellinim v umělecké krizi je nakonec takový nijaký (50%). (24.02.2015)

Tak v první řadě je tohle film pro kino a za to mám čárku a Nine puntík navíc. Opět šlo o krizi, režisérovo potažmo mužovo, a do týhle krize bylo prostříhaný takový jakoby televariété, ovšem ultraluxusní, jenže: každá složka měla svoje vlastní zoubky jako třeba kousky stavebnice, ale ty kousky nešly tak uplně dobrovolně spasovat dohromady, takže se jim muselo pomoct trochu násilím. Emoce stříkaly z každýho okýnka, ale asi jsem seděla moc daleko, zásah jsem cítila toliko při dvou výstupech - Marion Cotillard, ale to zas pak stálo za to. Varietní čísla byla většinou originální, hudba naopak velmi povědomá, Daniel mě překvapivě neomráčil, zato Sophia Loren ... - to je Ženská !!! (17.03.2010)