Žena pod vlivem

Videl som zatiaľ dva filmy Johna Cassavetesa a príliš ma nenadchli. Žena pod vplyvom je iný prípad. Je to mimoriadny, zaujímavý a zvláštny film. Prakticky všetci, ktorí v ňom vystupujú, sú psychicky narušení, rozdiel je iba v miere narušenia. Dokonca by som k nim priradil aj režiséra so strihačom. Spoľahlivo vedie Mabel, ktorú geniálne stvárnila Gena Rowlands. Bolo lahôdkou sledovať do detailov zvládnutý rozvoj šialenstva v jej podaní. Ani Peter Falk príliš nezaostával. Plný počet hviezdičiek tomuto mimoriadnemu filme nemôžem dať preto, že na mňa pôsobil akosi nehotovo, ako by musel byť odovzdaný ešte pred záverečnými úpravami. Možno sa to tak v nezávislom filme patrí. (21.01.2012)

Niekedy úporná snaha o niečo môže tú vec len pokaziť a následná nemohúcnosť potom napácha ešte väčšie zlo. Hlavne keď si nie sme istí sami sebou, to je potom hotový blázinec. Film pekne vykresľuje, ako to vyzerá v domácnosti, kde navonok kraľujú všetky príznaky bipolárnej poruchy. Mimo smrti už nie je nič horšie, ako sa báť zveriť vlastné deti vlastnej matke. Cassavetes odviedol skvelú režisérsku prácu a hlavne stavil na tých správnych hercov. Petra Falka som vždy vnímal ako pána Columba, no tu mi ukázal, že mu neboli cudzie ani vážne dramatické pózy a že takéto vypäté situácie zvládal zahrať s prehľadom. 80/100 (10.05.2016)

Pokiaľ by som mal vybrať jedného amerického režiséra, ktorý sa najviac priblížil dotyku s realitou, asi by som vybral tvorbu Johna Cassavetesa. Sme natoľko uvrhnutí do vnútra situácií, že sa cítime podobne trápne, ako jej všetci účastníci. Až chcete, aby tá ktorá scéna už konečne skončila a všetci sa rozišli domov. To s pocitom, že film snáď ani nemá scenár a sledujeme autentickú rodinu. Akýkoľvek časový úsek by režisér zo života rodinky vybral, vyzeralo by to rovnako. Bez začiatku a konca. Utrpenie, ale aj istá radosť z bludného kruhu netradičného manželstva. (16.08.2016)

"Minulost zůstane minulostí. Takže dost. Od teďka bude všechno dobrý. To je to, co nás čeká. Všechno bude lepší a lepší a lepší.........A pořád lepší, ještě lepší a ještě lepší." Na tahle slova, která říkal Nick rychle zapomeňte, protože tak depresivní film o naprosto disfunkční rodině jsem dlouho neviděla a že jsem jich viděla už hodně. Genu Rowlands jsem poprvé zaregistrovala V Zápisníku jedné lásky, ale tady byla geniální. To co předvedla s postavou Mabel, byl dokonalý herecký koncert. Když se tam v jednu chvíli ptá svých dětí co si o ní myslí, tak jedno jí odpovědělo, že je mimo jiné neklidná. To je ovšem velmi slabý výraz pro Mabel. Dostala se do tak vyhrocené situace, že bych se jí bála svěřit své děti úplně stejně jako jeden jejich známý přítel Harold. Moje pocity vzhledem k ní byly opravdu silně ambivalentní a i když jsem se jí snažila trochu pochopit, bylo to skutečně dost obtížné. Jednoduše řečeno, celá ta rodina byl hotový blázinec s velmi trpkou příchutí. Peter Falk byl také ve výborné kondici nejen po té herecké stránce, ale podle toho jak naskakoval na korbu náklaďáku, tak i v té fyzické. Asi bych měla výhradu jen k té předlouhé stopáži, možná, že těch emotivně vypjatých situací s Mabel bylo přece jen trochu moc i když připouštím fakt, že to mělo určitě pro pochopení tak problémové rodiny svůj význam. (07.02.2014)

Teoreticky - vzhledem k tématu, době vzniku a použitým prostředkům - by mě tento film měl nadchnout, nakonec to ale dopadlo špatně. Hodně špatně. Obvykle mi nevadí rozvláčnost vyprávění, pokud něčemu slouží. Tady jsem měl pocit, že scénárista ze sebe soukal scény jako toaletní papír - všechny postavy buďto neměly žádnou motivaci a chovaly se zcela nelogicky a zmateně (tím zdaleka nemyslím titulní cvokyni), nebo byly křiklavě šablonovité. Od začátku do konce sledujeme smršť přehnaných emocí a pitoreskně pokřivených obličejů, bez nuancí a plynulých přechodů. Nejsem necita, nejednou mi film stáhl hrdlo do uzlu, tohle ale bylo tak snaživě emotivní, až směšné. A nakonec něco, co mě nejvíc mrzí - hodně, hodně špatná hudba. Hlavní motiv několika sestupných tónu byl použit tisíckrát předtím a tisíckrát potom (proto taky nemám rád všemi tak oslintaný theme z "Requiem for a Dream"), navíc v aranži, kterou by zvládl libovolný žák prvních tříd ZUŠky. Promrhané (že to napíšu tak slušně) dvě hodiny. Velké zklamání. (01.07.2012)